předchozí kapitola obsah následující kapitola
Janova výzva satanovi, aby kladl další otázky. Satanovo velikášství
a pyšná odpověď. Janův rozkaz satanovi, aby opustil Slunce.
Satanova prosba o poshovění.
1. Jelikož satan se žádnou otázkou již nepřichází a jeho tvář nabývá výrazu spíše hloupě zaraženého nežli vlastně zlého; praví Jan dále řka:
2. Satane, - nuže, jakpak je? Už nemáš žádných otázek? Já bych byl nyní právě z celého srdce naladěn, odpovědmi tě přímo zasypat! Ale ty mlčíš, a já musím nyní z tvého mlčení sou-dit, že jsi se svou moudrostí skoro u konce a že tvé otcovské, tebou násilně vynucené dědictví bude co nejdříve do posledního haléře promrháno. –Co soudíš v tomto ohledu?!”
3. Praví za chvíli velmi vřeště satan: „Na to je ještě dlouhá doba. Věř mi, má moudrost je až příliš nekonečná! Já bych ti mohl dáti ještě jednu nekonečnou otázku, ale jak bys mě na ni, kdy ty, konečný duch, odpověděl?! A já tedy raději pomlčím, proto, že poznávám, že ono čistě ne-možné k mému nasycení nelze také od tebe žádati! Malá rosná kapka může zajisté uhasit žízeň komára, - ale Centrálnímu Slunci asi stěží postačí! Já myslím, že asi porozumíš co chci nazna-čit tímto podobenstvím!?”
4. Praví Jan: „Ó ano, bez velké námahy a bez lámání hlavy ale já z toho seznávám ještě ví-ce, nežli bys myslel! Hle, já z toho také seznávám že když ti došlo úplně domnělé vlákno moud-rosti, pak se ihned utíkáš k své staré nanejvýš zlé živé pýše a chceš tím sama sebe uspokojit; ale hle, něco takového nyní již nepůjde!”
5. Měř objem můj a pak svůj a snadno se přesvědčíš jak to s naší oboustrannou nekoneč-ností vypadá! Já myslím, že, co se dá měřit lokty a kružidlem, nemá nekonečnost zrovna příliš rozsáhlou! A tak je tomu také s mou a tvou nekonečností! Pravím tobě, kdo se domnívá být ne-konečný. Ten buď nerozumí, co nekonečnost jest, anebo je hotovým bláznem a tím méně může tedy pochopit, co nekonečnost v každém ohledu a stavu jest!
6. Hleď, hleď, ty jsi před tím blábolil o nějaké nekonečné otázce! Řekni, byl bys s ní kdy ho-tov! Kdyby však tvá otázka nebrala věčně žádného konce, kdyby potom měla začít nekonečná odpověď?! Musíš tedy nyní uznati, že takové naduté řeči z tvých úst nejsou ničím jiným nežli nejnesmyslnějším blábolením! Či ty to skutečně nepoznáváš!”
7. Praví satan: „Já uznávám vše, co chci; ale já nechci mnohé věci úmyslně uznat, a to pouze proto, že se mě to jako Pánu nádhery nelíbí! – Rozumíš této mé řeči?”
8. Praví Jan: „Ó ano, to je tvá stará nám ovšem až příliš známá řeč; ale tuto řeč my již ne-posloucháme, nýbrž nyní ti přikazujeme, abys tento svět se svou centrální bytostí opustil a ode-bral se ve jménu Páně k zemi a tobě určené místo! Budeš-li tam klidný, nepřijde na tebe žádné další utrpení; budeš-li však pln neklidu a zlomyslnosti, budeš muset sobě samému přičísti, dá-li ti Pán ostří svého hněvu okusit!
9. Praví satan: „Milí přátelé, jen to mi nedělejte, neboť já se Země hrozím jako nejošklivější zdechliny! Ponechte mě zde! Slibuji vám, že se budu na věky jako kámen klidně chovati; jen odtud mě nevyhánějte!”
předchozí kapitola obsah následující kapitola