předchozí kapitola obsah následující kapitola
Martin se svými nebeskými průvodci na místě pustošení na
středním pásu Slunce. Satan souzený Martinem. Soucit Martinův
s plačícím Satanem a jeho osvobození plány na záchranu.
1. Martin se nyní na všechny strany ohlíží, nevidí již ani domu, ani Pána, nikoho mimo své shora jmenované průvodce. Vše kolem je pusté a zničené; kouř a nesmírné ohnivé sloupy vy-stupují s největší prudkostí ze zničené sluneční půdy; tu a tam zeji jako celá Země rozlehlé krá-tery plné hřmějícího žáru z něhož jsou občas vrhány jako země velké žhoucí masy do širokého světového prostoru; zde i onde řítí se mnohé tyto masy zase nazpět za přestrašného rachotu a ženou vodu do velkých, žáru plných kráterů, čímž pak nastávají opět nové nejvýš mocné vý-buchy par a to silou, která je schopna Svět, jako tato Země na miliony mil daleko odtud vypudit.
2. Když nyní Martin vidí jak moc tohoto ohnivého slunečního kráteru si pohrává s masami jako Svět velkými jako na Zemi vítr se sněhovými vločkami, praví všecek úžaslý: „Bratře, to je více, nežli je s to ubohý lidský duch pochopit a odhadnout! To je projev síly, o němž by si nebyla s to učinit pojem ani celá Země, kdyby mohla myslet jako člověk – v poměru k její fyzické veli-kosti také tak velký! Řekněte Mně! Je to vše účinek a dílo Satana, toho arcizlosyna?!”
3. Praví Petr: „Ovšem, neboť my mu jistě nepomáháme – a jiní nám rovní také ne; a tak nemůžeme nic jiného myslet a předpokládat, nežli, že je to jedině jeho působení!”
4. Praví Martin, kde však je, abychom tam mohli jít a zamezit mu to?!
5. Praví Petr: „Ó bratře, toho zde není třeba; neboť on ti vzdá hned sám čest a učiní ti zvláštní potěšení! Hle, nad oním velkým kráterem se již zvedá žhoucí jako tekutá ruda, která srší, proudí z tavné pece! Jan se vzchopí k jeho přijetí; ale nenechávej ho přiblížit se příliš blíz-ko k sobě, jinak by to mohlo být trochu příliš teplo!
6. Praví Martin: „Dobře, dobře, on ke mně příliš blízko nepřijde!”
7. Tu vysloví Martin hned mocná slova soudu k Satanovi řka: „Moc Páně ve Mně zadržíš tě k získání věčného míru všech stvořených bytostí na věky upoutaného právě na onom žhoucím moři; a abys měl tím méně naděje k probuzení zlých plánů, bude tě také ještě mimoto nepro-dyšně hustě a diamantově pevně přikrývat několik jako Svět velkých hor! Staň se tedy ve jménu Páně!”
8. Sotva Martin vysloví tato slova, stane se také podle jeho slov. – Ale netrvá dlouho a Mar-tin se táže Jana: „Bratře, ty máš zjevení a svého času jsi je napsal z Ducha Páně pro svět; řekni mně nyní; je to správné anebo ne, co jsem nyní s tímto zlosynem učinil?”
9. Praví Jan: „Taž se svého srdce a z něho řádu Božího! Já pravím tobě, také ty jsi stár jako tento tebou nyní upoutaný a byl jsi, dokud tě Pán neuchopil, také marnivě zlý; řekni, kdyby ti to byl Pán učinil, jako jsi nyní ty učinil tomuto zároveň s tebou stvořenému zlému duchu, byl bys s tím spokojen?!”
10. Praví Martin: „Ó bratře, to by bylo něco nejstrašnějšího, co by mne mohlo kdy potkat! Ó řekni mně, cítí nyní v tomto svém stavu také bolesti?”
11. Praví Jan: „Pravím tobě: Ty nejhroznější, nejnevýslovnější! Je však tobě přitom lehčeji, je-li on nyní tak nevýslovně trýzněn?!
12. Praví Martin: „Ó bratře, ne, ne, ať netrpí bolestí, nýbrž ať je pouze nečinný; proto pryč s touto pokrývkou a pryč s tímto žárem!”
13. Ihned se stane, co Martin velitelsky vysloví a Satan na dosud dýmajícím škváru dřívěj-šího žhavého kráteru bolestně vstává a přežalostně pláče.
14. Když to Martin spatří, praví: „Bratře, vzdor jeho prastaré zlobě je mi nyní ubohého ďábla velice líto! Cožpak, kdybychom ho nyní k sobě povolali a navrhli mu cesty, po kterých by měl kráčet, aby s ním pak bylo lépe?! Neboť inteligence mu jistě nechybí, za to však vůle a tu mys-lím, že tyto vůle by se snad s pomocí jeho vlastní inteligence přece jen také jednou sklonila? – Co myslíte, milí bratři, v této věci?”
15. Praví Jan: „Máš nyní zcela pravdu; neboť taková je také nezměnitelná vůle Páně! Ale ty se sám přesvědčíš, že mu nelze na žádné jiné cestě pomoci, nežli na cestě dlouhého dále trva-jícího soudu, - který totiž spočívá ve vnějším hmotném stvoření, - proto se tím stále oslabuje a stává bezmocnějším a u vědomí této slabosti a malomocnosti, se přece musí jen podrobit ve velmi mnohém, v čem by se ve své svobodné, nesouzené plné síle věčně nikdy nepodrobil.
16. Ale vzdor tomu všemu můžeš s ním učinit pokus, aby ses sám přisvědčil, jaká je jeho in-teligence a jaká je jeho vůle! Povolej ho tedy sem a on se rychle dostaví!”
předchozí kapitola obsah následující kapitola