Kapitola 166.

Sjednocení člověka s Bohem. Příklad o moři a vodní kapce.

Těžkopádnost rozumové moudrosti oproti moudrosti srdce.

1. Praví Jan: „Milý příteli, ty jdeš sice k dílu v této ovšem nadevše důležité věci velmi kriticky a máš v lecčems pravdu; ale v celku a všeobecně se můžeš nicméně dostat na taková scestí, na kterých bys ve věčnostech stěží mohl dosáhnouti budoucího pravého cíle své existence. Proto tě ve jménu Páně, který tu právě pro nás maličko prodlévá, také poněkud hlouběji osví-tím; a tak poslyš, milý příteli:

2. Ty jsi vzal své útočiště k přirozenému obrazu, abys mně tím jasněji vyložil nicotnost své zásady, mající tě uchránit před bázní; mohu tedy také já vzíti podobný obraz, abych vystavil proto tobě samému svědectví, které tě má osvětlit více nežli téměř bezmezné světelné moře tvého mně uvedeného Slunce. Nebudu sice zasahovat tak hluboko jako ty do prostoru stvoření, ale nicméně myslím, že za přispění Pána uhodím na pravou strunu.

3. Hle, moře je téměř na každém Světě – ať je svým objemem velké či malé – onou vodní masou, do níž se konečně vlévají všechny jednotlivé veletoky, řeky, potoky a nesčetné menší potůčky a prameny a do níž také padá největší, množství dešťových kapek!

4. Toto moře je pak na každém Světě prvým hlavním základem všech jezer, veletoků, poto-ků, potůčků a pramenů, jakož i každého deště a rosy; neboť kdyby Svět neměl krve a tedy také žádných jiných šťáv a musel by se pak také státi co nejdříve mumií anebo bezživotnou sochou. Světu je tedy moře právě tak potřebné jako krev člověku a také každé jiné živé bytosti.

5. Vše, cokoli se na světě nazývá kapalinou, vychází tedy z moře, vykoná určité služby a vrací se pak opět do moře. V nesčetně mnohých nejmenších kuličkách anebo kapkách dává moře ustavičně svůj velký přebytek do úplně mu spřízněného vzdušného prostoru, který obklo-puje každý svět. V tomto stále pohybovaném vzdušném prostoru bývají tyto nejmenší vodní částečky unášeny všemi možnými směry po celém Světě. Jsou-li jednou ve velké hojnosti ve vzduchu, stávají se viditelny z počátku jako mlha a později při ještě větším nahromadění jako husté mraky. V těchto mracích se shlukují, tvoří tím větší a tedy také těžší kapky, které pak ihned tu a tam ve velkém počtu padají jako déšť na žíznící Svět a znovu jej oživují a občerstvují.

6. Nyní víš, co je moře a co vše z něho pochází.

7. Ty pravíš: „Ano to spočívá již na velmi starých zkušenostech!”

8. Dobrá, pravím tobě, rozumíš-li tomu, pak mi řekni, co je vlastně starší: jednotlivé kapky moře anebo veškeré moře samo? – Ovšem že tu bylo veškeré moře dříve, nežli z něho mohla vystoupit jedna dešťová kapka do vzduchu; ale jakmile jednou vystoupila z moře, byla tu jako částka téhož moře něčím jiným nežli moře samo a padne-li opět do moře zpět, shledáš snad rozdíl mezi ní a mořem?

9. Ty pravíš a říkáš: „Niko-li to vše je totožné; neboť kde se část celku rovná celku tam část a celek jsou jedno!”

10. Dobrá pravím já; zavládá-li tedy mezi tvůrcem a tvorem týž poměr, odkud bereš potom své ostré hranice, které stavíš mezi Tvůrcem a tvorem?”

11. Mudřec je zde zcela překvapen a teprve za chvíli praví řka: „Přemoudrý příteli, nyní zce-la jasně poznávám, že máš pravdu a že proti tomuto tvému důkazu pro totožnost tvůrcovu s tvorem nelze již nic namítat: Je tomu tak a naprosto tomu nemůže být jinak; neboť odkud by měl Tvůrce k stvoření tvorů vzít lásku, kdyby ji nevzal ze Sebe!?

12. Vzal-li ji však tedy ze Sebe, pak je to zajisté hmota anebo látka totožná s Tvůrcem, ač-koliv čas, v němž byla hmota, z níž je tvor vytvořen, oddělena od tvůrce, není ovšem s Tvůrcem totožný, protože čas je jen na obou stranách ostře ohraničený výsek věčnosti, kdežto Tvůrce jest a nutně být musí veskrze věčný, protože bez Něho se nedá věčně nikdy nějaké dění mys-let!

13. Věc je tedy nyní jasná a nemůže se teprve jakýmikoli hlubšími důkazy stát jasnější; ale aby byla tato věc postavena pevně jako skála, pak myslím, že by nebyl bez nějakého prospě-chu stanovení poměru, zejména pro tuto obec, která chce mít vše přesně vypočítáno!

14. Tento poměr bych pak stanovil tak, že Se totiž Tvůrce jako všeúplnost všech jednotli-vých od něho Jeho chtěním oddělených celků má k těmto jednotlivým celkům právě tak, jako se naopak mají všechny jednotlivé celky, které věčně z něho vycházejí, ve své úplnosti k Tvůrci, - kterýžto poměr pak také nutně podává ten výsledek anebo produkt (výtvor), že se totiž úplný soujem veškerých zvláštních produkovaných celků rovná jednomu do nich vloženému celku Tvůrcově, anebo ona celková jednotka Tvůrce jest úplně obsažena v jednotce tvorů, jakož i naopak.

15. Rovná-li se však celková jednotka; tvorů jednotce Tvůrcově, je také oddělená jednotka rovná jednotce celkové, protože je v ní právě tak obsažena jako je celkové v celkovém, a to v přesně stejném poměru. – Myslím, že by tento poměr, nebyl k tomu příliš zbytečný?!”

16. Praví Jan: „Ano, ano, tento poměr je zajisté správný, - ale musím ti k tomu poznamenat jen to, že my jako děti Pána, který nám jest a na věky zůstane Otcem, počítáme zcela jinak, nežli tys mi zde vypočetl!

17. Hle co ty počítáš hlavou, to vše my počítáme vždy srdcem a obdržíme vždy nejlepší vý-sledek, který chová v sobě všechny zvláštní pomyslitelné případy ! Ale nyní přijde hlavní mistr počtář, - Ten ti ukáže zcela jiné výpočty!”

18. Praví mudřec: „Tedy to je ten Pán, anebo vlastní bytost Boží?”

19. Praví Jan: „Ano příteli to je ten Pán!”

20. Praví mudřec: „Věru, jeho zevnějšek neprozrazuje zrovna mnoho nádherného; zato však Jeho přiblížení Se probouzí ve mně silný stupeň lásky k Němu!

21. Vzhled je dobrý, ano velmi dobrý! Ale že by byl Tento zcela přirozeně vypadající člověk, který může mít zajisté nesmírně mnoho moudrosti, Tvůrcem nekonečnosti a veškerých děl v ní, to ať si v něm vidí, kdo chce; mně je to zcela nemožné!

22. On je právě tak omezen jako my oba! Jak by mohl zároveň pronikat a objímat ono ne-konečné?! Ale, jak řečeno, moudrost má věčně nevystihlé hlubiny; může být možné vše! Já jen pravím anebo vlastně chci tím jen říci tolik, že mně se to zdá být prapodivné! - Ale nyní jen ti-cho; On dává pokyn k mlčení!”