předchozí kapitola obsah následující kapitola
Jan v rozmluvě se slunečním mudrcem.
Poměr mezi tvůrcem a tvorem.
1. Praví na to Jan: „Milý příteli, uvážil jsem přesně smysl tvé řeči a shledal, že zkoumá-li se o sobě, je zcela správný; musím jen při tom poznamenat to, že jsi zde pojednal o obou krajnos-tech příliš příkře a že jsi vedl příliš ostrou hranici
2. Je ovšem pravdou, že Se Tvůrce nemůže stát nikdy tvorem a tvor nikdy Tvůrcem; ale nicméně je při tom Tvůrce v jakési nevýhodě – a právě tak málo v nějaké zvláštní výhodě na-proti tvoru.
3. Neboť předně nemá k vytvoření tvora naprosto žádné jiné hmoty nežli Sebe Sama, to jest musí vytvořit tvora z téže substance, ze které od věčnosti trvá On Sám; za druhé musí pak udržovat takto utvářeného tvora také nadále ze Sebe, zatím co tvor vůči svému Tvůrci nemá nic jiného co činit nežli pouze být.
4. A je-li tedy tvor, jak to vlastně chce Tvůrce mít, v určitém řádu pro tvora, může rovněž tvor vejít v dokonalost svého Tvůrce. Může dosáhnout dětství božího a pak s Ním přebývat takřka v jednom a témže domě a používat všech jeho práv a myslím, že Si pak v tomto případě Tvůrce i tvor budou moci velmi málo navzájem promíjet.
5. Pokud totiž Tvůrce a tvor následkem jemu udělené mravní svobody vůle stojí v chtění a jednání navzájem proti sobě, dotud ovšem je tvá stanovená zásada správná; neboť přednost Tvůrce nemůže být nikdy uváděna v pochybnost, jelikož je skutečně nepopíratelnou nutností.
6 .Ale jestliže tvor poznáním a činnou vůlí zjevené vůle Tvůrcovy sám zničí dělicí stěnu, tím příjme do sebe Tvůrce a takovým způsobem se s Ním úplně sjednotí, pak je otázkou:
7. Kde je Tvůrce jako věčně Jeden a Týž více Tvůrcem: V Sobě – anebo v tvoru? Co je zde starší; Tvor jako totožná bytost s Tvůrcem a v Tvůrci – anebo Tvůrce jako totožná Bytost ve tvoru? Neboť On Sám praví: „Vy jste ve mně a Já ve vás!
8. V tomto, případě, který je pravdivý a nepopíratelný, myslím a soudím ze svého úplně jas-ného názoru, že jsi, milý příteli, své struny trochu příliš napjal a proto musíš být už trochu po-volnější! – Co soudíš o této věci?!”
9. Praví mudřec: „Milý příteli, já vidím, že jsi nesmírně moudrý a proti tvým stanoveným zá-sadám nelze nic namítat; ale já myslím jen tolik, že ona produktivní podstata zůstává Tvůrci stále vlastní, ať je tu o Sobě zcela osamělý, anebo ať následkem Svého vylévajícího působení naplňuje Sebou Samým Svého tvora jako nádobu, - rozumí se samo sebou: podle míry vníma-vosti tvoru udělené.
10. Neboť že tvor nebude moci pojmout v sebe nikdy celou, nekonečnou hojnost Prabož-ství, o tom nebude zajisté pochybnosti?! Já myslím, že odpověď na tuto otázku spočívá již v pojmu nekonečnost, která může být pojata opět jen od téže nekonečnosti, nikdy však od něja-ké z ní vzaté konečnosti.
11. Hle, my vidíme s tohoto našeho Světa Slunce, jehož velikost přesahuje podle našich výpočtů více než tisíctisícůkrát velikost našeho Světa; ale jelikož jsem velmi často pozoroval, že i nejmenší rosné kapky pojímají obraz onoho velkého Světa jak co do tvaru, tak i co do objemu jeho podstaty dostatečně efektivně, tedy dokonale, pak zajisté také není pochybnosti, že my tvorové pojímáme v sebe podobným způsobem Tvůrce, pokud námi může být pojat k našemu zdokonalení.
12. Ale jak daleko zůstává sluneční obraz v rosné kapce za skutečným Sluncem a jak dale-ko teprve tvor se svým obrazem Tvůrce za skutečným Tvůrcem! Myslím, že by se asi velmi těž-ko zjistilo číslo, kterým by se mohlo udat, kolik takových rosných kapek by bylo třeba k tomu, aby bylo možno znázornit jen skutečný objem onoho Slunce, které se v nich eonkrát zobrazuje!
13. A přece jsou zde naproti sobě jen dvě obmezené věci! Jak by tu teprve bylo možné ně-jaké vše vyrovnávající určení, kde se setkávají věčná nekonečnost a nějaká sotva povšimnutel-ná časná a prostorová omezenost?!
14. Nelze ostatně popírat, že tvůrčí podstata v tvoru je totožná s Tvůrcem, jako také nao-pak; ale táži se: V jakém poměru? A tento poměr musí být také vzat velice v úvahu, protože z něho až příliš jasně vyplývá, že mezi Tvůrcem a tvorem vzdor všemu veškerému přirozenému a mravnímu ztotožňování přece jen musí na věky zůstávat propast, protože nemůže být nikdy ani jednou ani druhou stranou úplně překročen.
15. A tak zůstávám při své zásadě potud, pokud obě protivy nebudou moci nikdy padat v jedno; tím se však nicméně nechci stavět proti hlubšímu poučení, - naopak: Každé hlubší po-učení v této věci mně bude v nejvyšší míře vítáno, proto se také velice těším poslechnout si tě o tom dále a jistě hlouběji!”
předchozí kapitola obsah následující kapitola