předchozí kapitola obsah následující kapitola
Logické výklady Petrovy a odstranění pochybností slunečního
stařešiny o božskosti viditelně přítomného Pána.
1. Praví mudřec: „Milý příteli, snad to není ten, který kráčí tamto uprostřed dvou žen, před nimiž – jak se zdá – kráčí právě ony tři dcery tohoto domu, které jsme před tím poslali tam, kde jste byli vy a nechtěli anebo nesměli jste kráčet dále?!
2. Neboť hle, u nás by bylo v nejvyšší míře neslušné, kdyby se mudrc i jen třetího řádu dal vést ženami! Jak se teprve máme dívat na to, když Se nejvyšší Bůh, od Něhož zajisté pochází všechny zákony řádu, dává vést – buď prostředně anebo bezprostředně – ženami, - ovšem za předpokladu, že onen zrovna nic zvláštního neprozrazující duch, či spíše člověk jako my, je takovým Bohem?!”
3. Praví Petr: „Příteli, nezhotovoval jsi po celý svůj život různé věci buď pro svou užitečnou potřebu anebo pouze pro své potěšení?!
4. Ty pravíš: „Ó ano, mnoho k obému určení!”
5. Dobrá, pravím já, - zhotovoval jsi tedy různé věci, pak mi řekni, zda je mezi nimi také věc, o které bys mohl tvrdit a říci: „Toto dílo mě není hodno! Stydím se za ně a bylo by proti všemu řádu a tedy v nejvyšší míře neslušné, abych pohlížel na toto dílo svýma očima anebo se ho do-konce dotýkal svýma rukama!”
6. Ty pravíš „nikoli!” neboť kdybys takové dílo měl, jak bys ho byl mohl zhotovit, kdyby ne-bylo hodno ani tvého pohledu ani tvého doteku?! – Hle, velmi správně jsi tu mluvil a je tomu také zcela tak; nyní však poslyš:
7. Nepovažuješ-li však již ani ty žádné ze svých děl za tak špatné, že by bylo tebe nehodno, ač jsi vůči Bohu nejvýš nedokonalým mistrem svých děl, jak můžeš potom něco takového žádat od Boha, který je zajisté věčně nejdokonalejším Mistrem všech Svých nejdokonalejších děl?!
8. Řekni mi, které Boží dílo shledáváš tak špatným, že by Se měl Bůh za ně stydět?! Či měl by On jako věčný Pán všech, všech Svých nekonečných děl vyprošovat si snad teprve od nás, totiž od Svých děl, příslušné právo a ustanovení, zda a s kterými Svými děly by se měl obírat?! – Co soudíš, příteli, v tomto ohledu?”
9. Praví mudřec: „Ó příteli, nyní zcela jasně poznávám, že jsi nadmíru hluboký mudřec; ne-boť každá tvá věta má nejpevnější základ a nelze proti ní zcela nic namítat! A tak nyní také za-čínám zcela vážně věřit, že onen zcela prostě vypadající člověk může v Sobě mít nejvyšší Bož-skou podstatu; neboť bylo-li Mu to možné na oné malé Svaté Planetě, jak jsme byli o tom Jeho anděli zpraveni a poučeni, - proč by Mu to mělo být zde na tomto velkém Světě světelném ne-možným?!
10. Ty vidíš, že to tedy mohu přijmout a také to nyní přijímám; ale nyní přijde jiná, hrozně důležitá otázka a ta zní takto: Příteli, je-li to však On, Ten Nejmocnější a Nejsvětější a Ten ne-skonale Nejmoudřejší, - pravím tobě: On, který je dokonce pro naše největší a nejhlubší myš-lenky přenesmírně vznešený, přenesmírně svatý, než aby se i ten nejvyšší duch kdy směl jen odvážit jeho jméno myslet, - jak táži se, jak – jak Ho přijmeme a jak před Ním obstojíme?!”
11. Praví Petr: „Příteli, On je nám již dosti blízko! Pohleď svým bystrým zrakem náležitě pevně na Něho a řekni mi pak, zda skutečně vypadá tak strašně, zuřivě a hrozně a řekni mi také, zda také ony tři dcery tohoto domu, které se ustavičně po Něm ohlíží a zdají se být nadmí-ru vesele naladěny, pociťují snad také něco z tvé velké bázně!”
12. Praví mudřec: „Ó příteli, něco takového nepozoruji! Zdá se být velmi dobrý, milý a jemný a ony tři jsem ještě nikdy neviděl tak – řekl bych – téměř rozpustile veselé!”
13. Praví Petr: „Nuže, pozoruješ-li to, jak se potom můžeš tázat tak, jako ses tázal před-tím?! Pravím tobě: Jen se Ho neboj; neboť kam On přichází, tam přichází vždy z lásky – a věč-ně nikdy ne z hněvu a pomsty, nikoliv hněv a pomsta podobně jako láska jsou věčně Jeho a proto nemá nikdo chovat hněv a mstít se na svých spolubratrech!
14. Neboť hněv jest jedině Boha a pomsta Soudcova; ale láska je Otcova, a On dává lásku Svým dětem, hledá ji u nich a přichází-li, nepřichází ani v hněvu ani v pomstě, nýbrž vždy v lásce jako Otec k Svým dětem, které právě z lásky podle Své podoby vytvořil a do jejich srdce vložil svaté, přezázračné určení, aby se mohly stát zcela tím, čím je On Sám!
15. Je-li tedy tím, co jsem ti sdělil podle věčné pravdy tak, bylo by pak moudré, bát se Toho, který je vůči nám láska Sama?!
16. Vždyť se také nyní nebojíš mě, který má též tolik moci a síly, že bych mohl pouze nej-hlubší myšlenkou tento celý Svět v jediném okamžiku zničit a v nejbližším okamžiku jiný Svět vytvořit! Jelikož se však nebojíš mě, který má v sobě rovněž veškerou moc z Pána, ale přitom věčně nikdy nebude tak dobrý jako On, proč by ses tedy měl bát Jeho, jehož dobrota je neko-nečná?!
17. Neboj se Ho tedy, nýbrž raduj se spíše nadmíru, že se tobě a tomuto celému Světu nyní dostalo tak neomezeně velké milosti a tak bude také On mít radost z tebe a z vás všech a bude vám pomáhat, jelikož vy potřebujete Jeho pomoci nejvíce! – Ale nyní, příteli, uspořádej své srd-ce; neboť již jen několik kroků a bude hned v našem středu!”
18. Praví mudřec: „Ó příteli, zda je mé srdce uspořádáno, nemohu říci; ale že k Němu poci-ťuji velkou lásku, to nyní poprvé živě cítím!
19. Také jsem se nyní téměř zbavil své bázně a to za předpokladů, které se mi nikterak ne-zdají nemoudré, podle nichž následkem správného myšlení a předpokladu nemohu být a ne-mohu se stát více nežli jen co jsem, totiž tvorem a naproti tomu rovněž Bůh nemůže být a Se méně stát nežli co jest, totiž Bohem, nejdokonalejší prazákladní Bytostí, kterou je a být musí každá jakákoli bytost jiná podmíněna.
20. Neboť bez Tvůrce si nelze myslet tvora, zato však Tvůrce bez tvora. Neboť Tvůrce je již to, co jest, Svým věčně nejjasnějším vědomím, následkem něhož může stvořit co chce a kdy chce; tvor však nemůže být něčím dříve, dokud ho něčím neučinila všemohoucí vůle Tvůrcova.
21. Já spatřuji jak v Tvůrci tak i v tvoru dvě nutnosti, z nichž druhá nutnost jeví se být prvou nutností nepopíratelně podmíněna; nelze-li tedy o této věci uvažovat jinak nežli právě jen tak, pak naprosto nenahlížím, proč bych se jako podmíněná nutnost měl bát prvé, nepodmíněné nutnosti?!
22. Pro větší uklidnění své mysli představuji si věc takto: Tento náš velký Svět má na svém povrchu nesčetné množství tak malých věcí, že objem každé jednotlivé věci je v poměru k celkovému objemu tohoto celého světa tak nepatrný jako téměř pouhé nic k nekonečnosti!
23. Ale vzdor tomu existuje to nejmenší vedle toho velkého zcela nerušeně a má týž důvod, aby se těšilo ze své existence, jako ono téměř nekonečně velké; neboť i když je vůči velkému ničím, je přece jen vůči sobě samému dokonale tím, čím jest. A také tu opět myslím: Já se ne-mohu ovšem věčně nikdy stát tím, co jest nás všech nejvznešenější, nejvšemocnější Tvůrce; ale naproti tomu nemůže se zase Tvůrce vzdor veškeré Své všemohoucnosti nikdy stát tím, co jsem já, totiž tvorem.
24. Na této trpné přednosti – raději bych řekl „zadnosti” – nic nezáleží; ale vzdor tomu je tak zvláštním stupněm, že nemůže být Tvůrcem, jako prvá podmínka všeho bytí v žádném případě kdy pošlapána. A tak tu má každá z oněch dvou nutností něco pro sebe a to tak, že totiž toto něco je snad sice zdánlivé, ale ve skutečnosti opakem přece nikdy dosaženo být nemůže; a když si tedy postavím tento správný poměr jasně před oči, jsem také zproštěn jisté bázně, která mě doposud zneklidňovala!”
předchozí kapitola obsah následující kapitola