předchozí kapitola obsah následující kapitola
Těžké podmínky k dosažení Božího dětství na Zemi.
1. Pravím Já: „Ó mé milé děti! Hleďte, tělo člověka má rozmanité údy a smyslové ústrojí; ale ucho nemůže mít co má oko, - ústa nemohou mít, co má nos, - hlava ne, co srdce – a srdce ne, co nohy a ruce! Je-li však celé tělo zdravé, pak jsou také zdravé všechny jednotlivé údy ; a oko se cítí nešťastné, protože neslyší a ucho ne proto, že nevidí!
2. Rovněž hlava si ještě nikdy nestěžovala, že je dále od srdce nežli plíce; neboť všechny údy, ať mají jakýkoli úkol, požívají a žijí od srdce, které je příbytkem lásky a života. A tak, Má dítka, jste i vy, i když ne zrovna ve velkém řádu Božích věcí srdcem, tedy přece jen stejnými spolupožívateli všeho toho, co přichází ze srdce Božího. Kdo z vás však obzvláště lásku po-znává, jako nyní vy, ten bude také láskou přijat!
3. Dokud jste ještě krví, můžete se stát součástí každého údu; ale stala-li se jednou krev živnou částí nějakého údu a splynula s ním v jednotu, pak nelze již myslet na další vedení tako-vé krevní části, která se již spojila s některým určitým údem.
4. Já dobře vím, že tu vaši mudrcové často žasnou nad velkou výsadou onoho malého Svě-ta, - který nazývají obyčejně svatou Planetou, protože výhradně její lidé jsou dětmi Nejvyššího; ale považte, jak velice bídně tam musí trávit svůj dočasný tělesný život!
5. Hlad, žízeň, velké zimy, často i většího vedra, vedle velmi křehkého těla musí od dětství snášet; toto jejich křehké tělo je k tomu ještě podrobeno tisícům nejbolestnějších nemocí a ko-nečně i jisté bolestné smrti. S velkými bolestmi se tam člověk rodí a s velkými bolestmi musí opět svůj svět opouštět.
6. Až do svého dvanáctého roku je tam člověk často sotva schopen myšlenky a je vychová-ván v rozumnějšího člověka metlou, jejíž rány velmi bolí. Je-li zpola při rozumu ukládá se mu tvrdé jho mnoha zákonů, které se velmi těžce zachovávají a pro jejich přestoupení ho očekávají nejen těžké a bolestné tresty časné, nýbrž i dokonce nejostřejší a nevyhnutelné – slyšte – tresty věčné!
7. Vedle toho, aby uhájil život svého beztoho těžkého, křehkého trudného těla, musí se v palčivém potu tváře připravovat potravu. A přitom všem je často až do posledního okamžiku svého pozemského života v neustálé nejistotě, zda po bolestné smrti jeho těla existuje ještě nějaký život. A je-li už tu nějaký takový život je to pro něho nezřídka hrozněji a nejžádoucněji zřízení nežli zničení samo. Ke všem těm trpkostem života je však nicméně neobyčejnou láskou k životu tak oživen, že se mu při všech pomyslitelných svízelích jeho nejvýš strastiplného života nicméně jeví smrt jako něco přestrašného.
8. Uvážíte-li tedy, co musí vystát lidé na tak zvané svaté oběžnici, aby učinili zadost svému příštímu, ovšem nejvyššímu poslání, řeknete, vezmete-li naproti tomu v úvahu sebe, můžete jim závidět? Či vydrželi byste vy to, abyste se snad stali tím, čím také oni od narození dávno ještě nejsou a také státi se nemohou, nesplní-li se všechny těžké podmínky podle daných přísných zákonů, které jsou jim bezprostředně dány pod nejpřísnějšími sankcemi nejvyššího Ducha Bo-žího?!”
předchozí kapitola obsah následující kapitola