předchozí kapitola obsah následující kapitola
Biskup Martin ve zkušebním boji s oněmi třemi
Slunečními dcerami. Mezi moudrostí a láskou.
1. Zatím co Martin takto u sebe blouzní, začínají se ony tři vůdkyně usmívat; neboť z Martinových očí a koutků úst vyčetly, co nyní pro sebe blábolil a proto mu praví: „Příteli, nyní již víme, proč nic nemluvíš; hle ty jsi slabý, - ano velmi slabý jsi ještě a tato tvá vrozená slabost ochromuje ti moudrost a jazyk! Cožpak ti připadáme tak příliš půvabné a jímavě krásné? Ó řek-ni nám to aspoň hlasitě!”
2. Martin se již chce na prvou z oněch tří vrhnout; avšak nicméně se vzchopí a praví: „Ano, vy přenádherné, váš tvar je nesmírně dokonale krásný; ale při tom jste příliš moudré a to kryje vaši krásu a způsobuje, že ji mohu ještě jakž takž snést! Neboť já nejsem přítelem velké moud-rosti; chcete-li mě však za svého přítele, pak musíte se mnou mluvit z lásky a ne z moudrosti!
3. Přinesly jste mi sice vstříc cenu, abyste mi ji poskytly, shledáte-li mě dokonale moudrým; já však vám pravím, že jste se, se mnou vzdor své velké moudrosti velmi přepočítaly. Neboť hle, takovou cenu naprosto nepřijmu; já znám jen jednu cenu a touto cenou je pro mě jedině láska, kterou je Pán Bůh, kterého vy znáte jako Pravěčného Ducha, skrze něhož jsou učiněny všecky věci. Jedině Ten je mou cenou, kterou jsem si již dávno na věky přijal; ale tuto vaši cenu moudrosti nemohu naprosto potřebovat. Proto věnujte ji někomu jinému, kterého považujete toho za hodna; ale mě toho ušetřete!”
4. Praví na to ony tři: „Ó poslyš nás, vznešený příteli! My jsme s tebou dosud ještě nepro-vedly naprosto žádnou zkoušku moudrosti, která by také byla ostatně zbytečná, jelikož vidíme jaký duch v tobě žije; protože však vidíme, co tě oživuje, bylo by zajisté od nás nanejvýš ne-moudré, kdybychom chtěly mluvit s jiným duchem v tobě, nežli jakého jsme v tobě nalezly! Tys nám jmenoval cenu, kterou právem nade vše oceňujeme, tu již máš; ale tu jsme z tohoto světla a pravíme:
5. Pravěčný, všetvořící Duch není dělitelný. Jeho základní podstatou je jistě láska; ale tato láska je nejen láskou, nýbrž je v sobě samé také pravěčnou moudrostí. Jestliže tedy velebíš tuto lásku, může pak moudrost, Světla všeho světla od ní oddělit? – Příteli nepřipadá ti to zde nyní snad tak, jako by ses jen ty, sebe sama ukvapuje, přepočítal? Jak můžeš chtít jen tělo a zavrhnout hlavu?! Ó mluv a vysvětli nám to!”
6. Martin je nyní zcela zaražen a praví sám u sebe; „No, to jde nyní už dobře! Ty už mě ma-jí! Ale teď jen opět vážně, jen vážně! Jen kdyby nebyly tak strašně roztomilé, pak by mohl člo-věk s nimi také ještě vážněji zacházet a jednat; ale při takové strašné roztomilosti potřebuje vážnost opravdu převeliké vážnosti, aby s takovými roztomilostmi mohla aspoň jen z jedné čtvr-tiny zdánlivě vážně mluvit!
7. Ony čekají – ach – s nesmírně přepůvabnou dychtivostí a přemilou netrpělivostí na od-pověď! Ale co jim mám říci? Jak obrátit a otočit jazyk, abych jim řekl pravdu, ale abych tím nicméně neurazil jejich ucho až příliš zvyklé na nebeské harmonie?! – Tiše, jen tiše; mně už nyní napadá opět něco velmi případného! To jim řeknu, ovšem způsobem, pokud mně bude jen možno co nejhumánnějším; tu se jistě zarazí! A tak tedy ve jménu Páně jen odvahu!”
předchozí kapitola obsah následující kapitola