předchozí kapitola obsah následující kapitola
Vzrušený, nemluvný biskup Martin a tři
krásné sluneční panny.
1. Tu předstoupí hned před Martina tři panny převeliké krásy, rozpřahnou své překrásné paže a praví: „Ó nádherný vůdče této tvé překrásné společnosti, co vznešeného nám přinášíš se své výše výšin? – Ó mluv, ty dávno nejvýš vytoužený!”
2. Martin se potají kousne do jazyka a štípne do boku, aby se po tomto až příliš vábném oslovení nedostal ze své zaujaté vážnosti do jemu nanejvýš možné největší opětovné vlídnosti. Na toto oslovení neodpovídá zcela nic. Ony tři opakují tedy své prvé oslovení ještě něžněji. Martin si téměř ukousává jazyk a ještě stále neodpovídá.
3. Ony tři panny se potají diví této jeho zvláštní zamlklosti našeho Martina a poté praví!
Ó vznešený, copak ty na nás vidíš poskvrnu, že nás neuznáváš za hodna ani slova?! Což-pak se ti nelíbíme?! A přece jsme viděly jak jsi chtěl ve svém domě výšin políbit proměněného draka!
4. Naši bystrozrací tě také již viděli na Merkuru, jak ses tam před jednou kráskou zcela téměř rozplýval a ještě dříve tě viděli u dobře povědomého stáda jehňat, kde jsi roztouženě mluvil a také tě viděli vhodit ve smrtelném těle na Zemi a byli svědky tvého nezřídka zvláštního jednání! Tehdy jsi byl velmi hovorný, ale nás dcery Slunce neuznáváš hodnými ani odpovědi! Ó řekni přece, proč ještě stále mlčíš!
5. My sice víme, že mlčení v pravé době je dobrý díl moudrosti, ale toto tvé nynější mlčení nezdá se býti takového druhu! Ustaň a řekni aspoň, proč nyní stále mlčíš, naše srdce jsou pro to zanícena a prosí tě!”
6. Martin se láskou k těmto třem až příliš velkým kráskám téměř již rozplývá a přemýšlí, co by na tuto žádost odpověděl, neboť nyní již zpozoroval, že je jim od A až po Z znám, a že asi znají až příliš dobře jeho spády. Proto zcela potají u sebe praví:
7. Martin: „Ó, ta nadevšecky lidská a andělské pojmy zpropadená historie! To bude dosud ještě zcela tu nebývalá nanejvýš zamotaná řídká událost! Já mám s nimi mluvit? Rád bych jen viděl, jak?
8. Předně ta jejich beztoho již naprosto nepochopitelná velká lákavá krása se vždy jen ještě zvětšuje a stále více nejvyšší půvaby rozvíjí, takže z toho člověk musí úplně oněmět, a za druhé ony mě znají téměř již lépe, nežli jsem se znal kdy já sám!
9. Jak a co mám zde tedy mluvit?! – Ó Pane, jen mě nyní neopouštěj a ty má dobrá vážnos-ti, mě také neopusť, jinak jsem dočista ztracen!
10. Ó saprment, ó, saprment, - á, ta me-nekonečná krása?! Ach, ty oči, tak ohnivé jako sa-mo Slunce, ty vlasy jako nanejvýš se skvoucí zlato! Ta šíje, - jaká měkkost, jaká oblost, jaká nevýslovná něha!
11. Ó, - ó, - óóóóó – ta ňadra! – Á, á, - ne totiž já již nevydržím ani minutu! Na Zemi není nic, a čím by mohl člověk tuto nanejvýš nepochopitelnou něhu i jen z největší dálky porovnat!
12. Co je naproti tomu něha nejčistší rosné kapky, nejčistší vybroušenost diamantu, co nej-něžnější obláček, který se vznáší kolem zapadajícího Slunce, nesený přeněžně vanoucím ván-kem?! Co na Zemi takovou bělost?! Nejčistší poledním Sluncem ozářený sníh musel by se na-proti tomu přímo nazvat jen špinavým leštidlem na boty!
13. Ne, na něco takového by se člověk nemohl ani za celou věčnost dosyta vynadívat! – Ach ty paže, ta ruka, noha! – Martine, odvrať oči od těchto příliš velkých, přepůvabných a pře-něžných krásek, - jinak jsi – fuč, dočista fuč a mač, dočista mač!”
předchozí kapitola obsah následující kapitola