předchozí kapitola obsah následující kapitola
Nádhery slunečního světa a jeho obyvatel. Úzkost Martinova
z moudrosti slunečních lidí a Janovy pokyny o chování.
1. Zatím co se Chorel ubírá opět k svému příteli Boremovi, spatřuje již Martin doposud ještě velice ponořený do svých myšlenek nesmírně rozsáhlé plochy všude poseté velkolepými pře-nádhernými zahradami, paláci a chrámy a také spatřuje, jak se k nim z nejbližšího chrámu blíží velké množství lidí nejnádhernějších postav. Tento zjev probudí náhle Martina z jeho myšlenko-vého opojení a on se obrací rychle k Janovi a Petrovi řka:
2. (Martin) : „Konečně bychom byli, jak vidím, jakž takž na místě: Ó bratře, ó moji milí bratři, tu to vypadá neskonale nádherně! Opravdu přenesmírná nádhera a přepůvabná krása těchto krajin zbavuje našince přímo dechu!
3. A, ó u všech všudy, ó u všech všudy, tu nám přichází vstříc velké procesí Slunečňanů! Ty, kteří jsou vpředu, mohu již velmi dobře rozeznat; jsou nesmírně krásní a jak nádherně odění a zdobení! Ach, ach, čím blíže přichází, tím jsou nádhernější! Ach bratře, že mně bez zvláštního přispění Páně nebude nikterak možno snášet jejich úplnou blízkost!
4. No, ne, na tento boj moudrosti, který s vámi mám svést, jsem však obzvláště zvědav! Ó, ten jistě velmi pěkně dopadne! Já pozoruji už předem svou sílu svých nohou chtějících se již nyní ošklivě třást a chvět!
5. Mají-li jen poněkud dobré oči, pak už z dálky asi poznávají, jaký hloupý, tělesný chlap jim přichází ve mně vstříc! Ó ti budou mít ze mě a mé moudrosti zcela zvláštní potěšení! Ó, ó, ó, těm hledí nesmírná moudrost již z očí – a mně naproti tomu ještě větší dávka nejhorší hlouposti! Ó, to bude nádherný sraz!
6. Ó bratři, předstupte přede mě, aby tito přenádherní mě tak náhle neuviděli a velikost mé hlouposti již předem neodhadli!”
7. Praví Jan: „Nedělej si z toho nic, povede-li se ti z počátku také trochu podivně; delší styk s těmito bytostmi učiní ti je už snesitelnějšími! Ale buď jen stále vážný – a ve svém nejhlubším nitru tichý a mírný, tak se s nimi shodneš, nežli si nyní myslíš! Jejich moudrost lze sice nazvat velkou, - ale nicméně má, jako vše stvořené, své hranice; proto bratře, jen zmužile do toho! Jednou se už musíš učit snášet nádhery a to budeš tím snáze a to kdy nás všechny tak přeu-přímně vede Pán!”
8. Praví Martin: „Ano, ano, máš ovšem zcela pravdu, ale tato celá věc není věru nějaká ma-ličkost a jde tu o zcela zoufalou vážnost! Ještě několik tuctů kroků a budeme u nich! No, no, ve jménu Páně snad také zde bude na blízku nebude také nebezpečné, jak hrozivě vypadá z této ovšem již velmi nepatrné vzdálení vypadá!
9. Jaké to mocné lesknoucí se klobouky a věnce nám to nesou vstříc nebesky překrásné nyní napřed spěchající panny, či kdo je to? Co tím chtějí?”
10. Praví Jan: „To jsou odměny pro nejmoudřejší mezi námi, jimiž nás budou zlobit, až z nás napřed vytáhnou rozumy! – Ty máš sice již od Pána takový klobouk na hlavě, ale to nic nevadí! Budeš-li od nich shledán hodným ceny, pak tvůj klobouk spojí s kloboukem jejich co nejtěsněji tak, ale s mnohonásobně zvýšeným leskem, neuznají-li tě hodna ceny, ponechají tě, jak jsi. Proto jen se pevně drž, aby ti neušla tato cena!”
11. Praví Martin: „Ó bratře, o to se nestarej, já jsem ještě nikdy nějaké ceny neobdržel což mě také bude pramálo rmoutit! Ale jen ta má přirozenost – a ty krásy, ty půvaby! Ó bratře, to bude zvláštní opravdová honička! – Ale jen abych byl nyní co možno vážný a nemluvný! – Už přicházejí zcela do naší blízkosti, - ano – stůj – (zcela tiše) už jsou tu!”
předchozí kapitola obsah následující kapitola