předchozí kapitola obsah následující kapitola
Janova odpověď na Chorelovu otázku, Zda blažení obyvatelé
nebes mohou pozorovat Zemi a její další dějiny.
1. Zatím co se Martin obírá svými myšlenkami, přistoupí Chorel k Janovi a Petrovi a praví: „Ó milí přátelé Páně, vy staří nejzasvěcenější bratři a druhové božské moudrosti a lásky, od-pusťte mi, odvažuji-li se také já vás obtěžovat otázkou! Tázal jsem se sice na to již Borema, ale on mně dal vždy vyhýbavou odpověď a nemohl jsem pochopit, co ke mně mluvil. Proto se nyní obracím na vás a doufám, že u vás naleznu více hloubky a jasnosti nežli tomu tak bylo u Bore-ma.”
2. Praví Jan: „Bratře, nemusíš se nás naprosto tázat, co bys nyní rád věděl a úplně poznal; to je nám už dávno naprosto jasně postaveno před oči! Proto také dostaneš hned dobrou odpo-věď!
3. Hle, ty bys rád věděl, zda mohou blažení obyvatelé nebe také někdy obhlédnout Zemi, jakou jest a pozorovat její další dějiny! Neboť velmi často ses u sebe na Zemi tázal:
4. „Budu moci po odložení těla vidět tuto překrásnou Zemi s jejími řekami, jezery, moři, ho-rami, údolími a všemi jejími tisícerými a tisícerými podivuhodnými nádherami? Budu moci po odložení těla viděti tuto překrásnou Zemi s jejími řekami, jezery, moři, horami, údolími a všemi jinými tisícerými a tisícerými podivuhodnými nádherami? Budu se dozvídat o všech nových zje-vech v oboru dějin vznikání a zanikání? Budu moci mít při tom dokonce snad nějaký účinný vliv?”
5. Já však ti na to odpovídám: Bratře, vše to je možno blaženým Páně! My zajisté jsme všichni Páně a Země Jeho, a vše, co je na ní, je Jeho, a co je v ní, je Jeho vlastnictvím! Jsme-li však Jeho děti, odepře nám Otec, který nám dává tak velké věci, snad něco nejmenšího?! On, který nám dává pít z moře Své lásky a milosti, odepřel by nám rosnou kapku?!
6. Hle, ty nyní kráčíš po skutečném tělesném Slunci a zříš jeho nádheru a k největší nádhe-ře teprve dospěješ; můžeš-li však zříti tuto nádheru, oč spíše budeš moci zříti nádheru menší Země! Já však myslím, že má-li někdo knížecí příbytek, v němž je mu údělem všechna svobo-da, všechno pohodlí, všechna rozkoš a radost, jakoukoli a kdykoli jen chce míti, přece sotva vedle toho sebeméně zatouží, aby měl místečko také příbytku zločince, v žaláři plném moru a smrti, anebo aby chtěl s chutí pozorovati předmět, který vzešel ze smrti! Či chtěl bys snad se-stoupiti na zem a opustiti toto Slunce?!
7. Praví Chorel: „Ó bratře, nikoli. Nikoli! Nežli bych opustil tyto přenebeské nivy a nejsvětější společnost Pána, který je však tak neskonale dobrý, milý, mírný a jemnocitný, vzdal bych se raději celého trilionu zemí na věky! Já se již spokojím pouze tím, když budu moci ohlédnouti Zemi, kdykoli jen budu chtít, o skutečné použití této schopnosti budu se nadále pramálo již sta-rat! Děkuji ti však, nejmilejší bratře, z plna srdce, že jsi mě nádherně poučil. Pán ti oplať tuto laskavost!”
8. Praví Jan: „Bratře, všechen dík, všechna chvála, všechna čest a sláva patří Pánu zcela jedinému! Jdi tedy nyní opět k Boremovi; neboť já musím už opět držet na uzdě Martina, jelikož nyní se dostaneme ihned do údolí a k jeho krásným obyvatelům!”
předchozí kapitola obsah následující kapitola