Kapitola 97.

Horlivé pátrání Chanchah po jméně jejího milovaného

Přítele! Poukázání Páně na jedině nejlepší recept.

Rozdíl mezi Hostitelem a hostem.

1. Když to Chanchah uslyší, praví jakoby zcela v rozpacích: „Ó převznešený příteli mé celé bytosti! Ty jsi asi častěji již viděl onoho velkého svatého Lamu a snad jsi s Ním dokonce mluvil, protože dovedeš o Něm mluvit s takovou, mně zcela nepochopitelnou určitostí, jakoby bys byl především Ty jeho prvým sluhou?! Ano, ano, tak tomu asi bude, - jinak bys nemohl být tak ne-vysvětlitelně milým Tvá slova by neměla síly, kterou mají, jako by to byla slova Samého Lamy!

2. Hle, předtím mluvili také tito dva přátelé tvoji, - ale já jsem v jejich slovech pozorovala málo síly; jen když mluvili s tebou, pak ovšem měla jejich slova také jakousi sílu! Když však je-den mluvil se mnou, nepocítila jsem v Jeho slovech žádné síly; z toho usuzuje mé srdce, že ty jsi Lamovi blíže než oni dva! – Nesoudila jsem správně?!”

3. Pravím Já: „Pravím tobě, otaž se jen svého srdce, své lásky ke Mně; ona ti vše prozradí! – Nyní však půjdeme také k ostatním bratrům; také oni jsou potřební naší péče a lásky! Ty, má nejmilejší Chanchah, pojď po Mém boku!”

4. Praví Chanchah: „Ach ano, ach ano, je velmi správné a dobré, že ve svých srdcích vzpomínáte také na ostatní bratry a sestry; neboť lépe je na tom vždy hostitel než hosté! Hosti-telé mohou dávat kdy chtějí, avšak hosté smějí vzít něco teprve tehdy, když se jim něco dává; a vezmou-li si, co se jim dává, musí to vzít pěkně způsobně a hostiteli musí vzdávat náležitou čest a nikdy mu nesmí odpírat vděčnost.

5. Hostitel však nemusí jít k nikomu prosit, chce-li si něco vzít ze své zásobní komory; může si vzít, kolik chce, kdy a co chce a nepotřebuje přitom dbát všech žádoucích pravidel zdvořilost-ních pro sebe, ani za to nemusí nikoho ctít a také nikomu děkovat. Proto se za šťastné mohou považovat vždy vlastně jen páni, protože oni mohou dát, co a kdy chtějí; příjemci pak jsou, když ne zrovna nešťastni, tedy vždy na tom aspoň hůře, protože musí brát co se jim podává.

6. Proto myslím také zde na ty mnohé hosty, k nímž patřím i já! Vy tři ovšem nade vše milí a dobří hostitelé a páni tohoto nebeského domu jste na tom přece svou bezmeznou dobrotou nicméně mnohem lépe nežli všichni tito vámi sebe lépe obsluhovaní hosté; neboť pány zůstane-te vždy vy, oni však jen hosty, kteří závisí ve všem na vás! A tak je to nyní skutečně správné a dobré, že se nyní také na ně jistě velmi dobře myslí.

7. Nejmilejší příteli, nebudeš mi to zajisté počítat za chybu, že jsem nyní takto mluvila! Ne-boť hle, já bych jistě tak volně nemluvila, kdybych tě tak nesmírně nemilovala; tato má velká láska k tobě, můj nebeský příteli, uvolňuje mi jazyk a když je uvolněn, ach pak již mluví, jak na-rostl!”

8. Pravím Já: „Ó přeněžná balzámová kapko Mého srdce, mluv jen vždy tak, jak ti to podá-vá tvé srdce; nás nemůžeš na věky nikdy urazit, zejména, mluvíš-li tak moudře, jak jsi mluvila nyní! Neboť pravím tobě, přespanilá je tomu přesně tak, jak jsi nyní mluvila! Je skutečně mno-hem snazší dávat nežli brát a nuzný dárce je v podstatě však ještě lépe na tom nežli nejlepší příjemce!

9. Avšak tento řád nelze nikdy na věky změnit, jelikož nemůže každý být pánem! A kdyby Lama učinil také všechny lidi pány, takže by každý měl svůj dům a svůj dobrý příjem a druh by nepotřeboval druha, co by pak bylo s láskou k bližnímu a s láskou bratrskou a s láskou k Lamovi?! Hle, tato láska by dočista zanikla a přece by nakonec musel být Lama dárcem a všichni lidé vázanými příjemci, jako jsou nyní a jako budou věčně!

10. Aby však příjemci mohli a směli co možno nerušeně dávané brát, dáváme my zde hosti-telé vždy v tak nadbytečné míře, že každý příjemce a beroucí si může a smí z onoho nekoneč-ně mnohého nabízeného vzít zcela nerušeně tolik, kolik jeho srdce je s to žádat.

11. Ano, pravím tobě, Má nejmilejší Chanchah, s dáváním to jde dokonce tak daleko, že v celé nekonečnosti není téměř bytosti, které by nebylo vždy tisíckrát více dáno, nežli by kdy nejvřelejší přání jejího srdce věčně mohlo žádat! Co tedy myslíš, Má nejmilejší Chanchah, -lze považovat příjemce za takových poměrů dárcových ještě za politováníhodné?”

12. Praví Chanchah: „Ach ano, pak jsou ovšem příjemci téměř šťastnější nežli dárce; neboť dárce – zajisté mi odpustíš, jestliže zde snad opět příliš mnoho a nenáležitě mluvím – musí pře-ce mít velmi mnoho starostí a musí o překot přemýšlet, jak by naplnil své zásobárny, aby stálým i co největším ubíráním nebyly vyčerpány?!

13. Já jsem na Zemi často přemýšlela, jak je to Lamovi možné starat se o tak nekonečně mnohé věci, o všechnu trávu, která všude roste, o keře a stromy a o všechna ta nesčetná zvířa-ta a lidi; ale tu mně má matka říkávala:

14. „Chanchah, že tak lidsky myslíš o Lamovi? Cožpak nevíš, že Lama je s touto Svou mocí všemohoucí a všudypřítomný?! On, nekonečně moudrý, může jen chtít a děje se pak ihned vše, jestliže chce a kdy chce a jak chce!”

15. Hle, když takto mluvila ke mně matka, dávala jsem velmi dobrý pozor a byla jsem také brzy uspokojena! Ale nyní bych se ráda od tebe, který jsi sluhou Lamy, dozvěděla, zda je to skutečně s lamou tak, jak mne matka učila!

16. Je Lamovi snadné starat se o vše to nekonečné, anebo je to také pro něho těžké? Je-li Mu to snadné, pak je na tom jako Dárce právě tak dobře, jako jsou na tom dobře všichni ne-sčetní příjemci. Dělá-li Mu však taková nekonečná péče o nekonečné potřeby nesčetných myri-ád mnohdy přece jen značné obtíže, pak by byl při jeho neomezené štědrosti skutečně dokonce k politování! – Ó řekni mi to, můj nejmilejší příteli, máš-li o tom podrobnější vědomosti!”