předchozí kapitola obsah následující kapitola
Zatroubení na pozouny dvou bílých mužů a zřícení kláštera. Dámy
srdce Ježíšova jako obrovské žáby. Vysvětlující řeč jednoho z
oněch dvou mužů k usouženým rodičům dam srdce Ježíšova.
1. Biskup Martin obrátí opět svůj zrak do záhlaví dam srdce Ježíšova a po krátkém jeho ohledání praví: „Ano, ano, tak je to správné; oni dva bílí mužové kráčí nyní ve společnosti rodi-čů skutečně ke klášteru! Čím k němu blíže přicházejí, tím více se z mnohých okem blýská; ale blesky nedosahují příliš daleko. Také je slyšet uvnitř hřmění, - ale ovšem velmi slabě.
2. Společnost je nyní již zcela blízko u zahradní zdi a jeden z obou bílých mužů přistoupí nyní ihned ke dveřím a bleskurychle je otevře. Tu vniknou všichni do zahrady a v ní do blízkosti kláštera.
3. Když se sem dostali, předstupují oni dva bíle odění mužové před zástup rodičů. Každý z nich vytahuje nyní z pod šatu dlouhý pozoun. Oba dva přiloží nyní nástroj k ústům a mocně zatroubí. – Ó saprment, to je silný nanejvýš majestátný tón!
4. Ale co nyní vidím? Hle, hle! Klášterní budova řítí se jako zdi Jericha a naše dámy se nyní plazí hlasitě naříkajíce a klnouce ze sutin jako červi z bahna a vypadají jako obrovské žáby Zadního Egypta na zemi; jen jejich hlavy se podobají spíše hlavám obrovských hadů nežli žab. Také nyní pozoruji, že mají na řitích ohony štírů! – Ó zpropadená historie, ta věc vypadá nyní krajně povážlivě!
5. Rodičům se při tomto pohledu ježí vlasy na hlavách a tyto zcela zvláštní žáby začínají ta-ké – místo aby prchaly dále – zcela hrozně kuňkat. Ale jejich kuňkání nemá nyní smyslu a jak se zdá, žádného účinku; neboť tito dva mužové hrozí těmto žabám a ženou je nyní před sebou a rodičové celí užaslí následují ony dva muže. Jejich cesta směřuje na západ!
6. Na místě, kde stál dříve klášter, je nyní vidět ošklivou louži. Saprment, saprment, bratře, tu to vypadá nyní velmi ponuře! Ne mně samotnému je vždy víc a více úzko! Pozoruhodným je však zde tento zjev také tím, že vidím tyto na západ spěchající žáby, jakož i družinu, která je žene, stále stejně velké a stejně dobře, ačkoliv jsou nyní prostorově od nás již velmi vzdáleny!”
7. Praví Borem: „Prostorové vzdálenosti zření ducha nikdy nemýlí, neboť každý duch je nad čas i prostor povznesen! Ale opravdovými duchovními vzdálenostmi jsou různé druhy citové míry a matou zření ducha anebo je často zcela zakalují.
8. Kdyby při tomto útěku žab nebyli oni dva bíle odění muži, nikdy bys jich nespatřil; neboť citová míra těchto žab se příliš různí od naší. Jelikož však tito dva mají s námi mysl úplně spříz-něnou, pak ať jsou prostorově dále od nás, budeme je však přece vždy stejně dobře vidět!
9. My sice můžeme zřít i peklo v nejúplnější blízkosti; ale to se neděje asociací mysli, nýbrž zvláštním obdivuhodným zprostředkováním Páně, které se naučíš poznávat teprve později.
10. Nyní vidíš také důvod tohoto zjevu, který se ti právem zdá být podivuhodným a který ti však úplně jasně ukáže teprve budoucnost! Pozoruj nyní dále onu scénu, která je právě před tebou; naučíš se z ní velice mnoho!”
11. Biskup Martin napíná nyní opět zrak a vidí, kterak žáby již ze hluboce temného večera dostihují břehu mohutného moře a zároveň se zastavují. Na břehu začínají přežalostně kuňkat a vzpírají se jít do vody. Oni dva mužové jich však nenutí, nýbrž ponechávají jim svobodnou volbu.
12. Biskup Martin vida to, praví: „Podívejme se na ty hrozné žáby! Do svého živlu se jim přece jen nechce, ačkoliv se zdají být pro něj jako stvořeny! Jak nyní v sobě začínám tušit, dů-vod toho je asi tento: je v nich skryto přece jen něco lepšího, co tomuto živlu nepatří a to se asi chce ještě udržet na suché zemi?!”
13. Praví Borem: „Tak to asi bude! Ale pozoruj nyní sám dále; neboť brzy se ukáže děj to-hoto prvého aktu v dalším vývoji!”
14. Biskup Martin pohlíží nyní velmi pozorně na scénu a za chvíli praví: „Á, á pohleďme – á to je nadmíru pozoruhodné! Nyní se žáby na břehu moře nafukují, takže je na ně opravdu hroz-ná podívaná! Jako největší sloni stojí nyní tu před oněmi dvěma muži a před zástupem rodičů, kteří mají stále větší a větší úzkost z nich! Žáby se stále ještě nafukují, jako kdyby byly nafuko-vány dmychadlem! Ó u všech všudy, u všech všudy! Nyní mají už tak velký objem, že by je mohl člověk považovat přímo za malé hory!
15. Nyní se tváří jakoby chtěly ony dva muže i s rodiči napadnout; ale oni dva muži neu-stoupí ani o krok, ačkoliv rodičové by odtud raději odlétli než odešli.
16. Ale poslyš, oni dva muži přikazují nyní klid a jeden z nich praví rodičům: „Nebojte se těchto nafouknutých! Je to jen hříšná kůže, které se hrozíte; ale co je uvnitř, to je slabší nežli život roztoče! Jedním dechem mohli bychom je odfouknout, ty které jste předtím dokonce vzý-vali jako nejblaženější; ale my nejsme tak nemilosrdní, jakými byly ony jako domnělé Boží ne-věsty k vám, ačkoliv jsme nejdokonalejšími protestanty a co nejúčinněji a co nejohnivěji protes-tujeme proti tomu všemu, cokoli ani dost málo není Páně!
17. Chcete-li však ještě důkladněji vědět kdo jsou tyto nafouknuté žáby, pak vězte: „Jsou to vaše dcery, které vaše hloupost zahnala i s velkým jměním do kláštera těchto dam srdce Ježí-šova a jaksi vlastně odsoudila! Jak se vám nyní líbí v tomto nebeském rouše?”
18. Rodiče nyní spínají ruce nad hlavou rvou si vlasy a křičí: „Ale probůh! Ježíši, Marie, Jo-sefe, stůjte při nás! Jakpak je to možné?! Vždyť přece vedly tak čistý život! Vždyť přece nečinily nic nežli jen to, k čemu byla zpovědníkem přinuceny a co jim předpisovala jejich přísná řehole. – a nyní se zde musíme s nimi setkat v tomto nejstrašnějším stavu! Ó Ježíši, Ježíši, Marie a Josefe! Co se zde z nich nyní stalo?!”
19. Praví opět jeden z oněch dvou mužů:”Buďte jen klidni a neděste se pro těchto málo hodných; neboť jsme Pánem vysláni proto, abychom v jeho nejsvětějším jménu hledali a opět přivedli to, co bylo ztraceno a proto tedy také napravíme i tyto žáby! Abyste však byli ze své pošetilosti vyléčeni, musíte být při tomto díle přítomni a ve vší trpělivosti se podrobit všemu, cokoli tu na vás přijde; především však probuďte svou lásku k jedinému Bohu a Pánu Otci Ježí-ši, tak se vám stane cesta, po které je vám kráčet, lehčí!”
20. Tu se dají rodičové do pláče nad neštěstím svých domněle přeblažených dcer; dcery se však nafukují ještě hůře.
předchozí kapitola obsah následující kapitola