předchozí kapitola obsah následující kapitola
Polepšení a obrat jednoho jezuity. Pomsta
ostatních dvaceti devíti jezuitských duchů.
1.ledna 1848
1. Biskup Martin pohlíží nyní opět do záhlaví před ním stojících jezuitů a spatřuje, kterak se oněch třicet začíná velmi povážlivě na sebe tvářit a jeden z nich učiní tuto poznámku:
2. (Jeden jezuita): „Bratři, vítězství se nám sice podařilo, ale pohlížíme-li na základ této vě-ci, zdá se mi, že jsme si přece jen velmi nespravedlivě a úplně neoprávněně počínali s karavanou nyní v pekle se pálící! Neboť ačkoliv se nám silně rouhala, nemáme podle evange-lia přece jen práva ji soudit a odsoudit.
3. Mimo to mě nyní jakoby zcela čerstvě napadá nauka, kterou nám všem dal onen ne-beský posel, nežli jsme dospěli do tohoto našeho zcela svobodného stavu našeho bytí. Podle jeho moudré nauky mám jít všemu podráždění vstříc jen s láskou, mírností a pokorou! Zde však se žádná z těchto věcí neuplatnila, nýbrž jak figura miserabilisima (onen nejžalostnější případ) ukázala, ony tři nejhorší ďáblové nás v mírnosti a spravedlnosti dokonce předstihli a tím nám ukázali, že jsme mnohem horší nežli oni!
4. Bratři, jak vám tato věc připadá? Já se přiznávám, že se mně zdá být proklatě zvláštní! Vůbec zde v duchovním světě mně připadá vše tak úskočné; a svévolné jednání, k němuž ne-dostal člověk rozkaz od Božího posla, zdá se mi být v tomto nejvýš mysteriosním světě dokon-ce proti veškerému řádu věcí. Mně to také připadá tak, jakoby mně někdo potají takto šeptal: „Tohoto vašeho nanejvýš ukrutného skutku budete věčně litovat!” – Aj, aj, aj, jen kdybych přece nebyl býval této události přítomen!”
5. Po této dobré poznámce se ostatních devětadvacet zarazí, ale po chvíli jakoby jedněmi ústy praví: „ Ano, ano, máš v základě ovšem pravdu; ale pomysli sám, zda můžeme být jinými nežli jsme! Jsme jednou takovými jakými jsme a nemůžeme jinak jednat, nežli jak jsme nuceni jednat – a tím je konec a dost! Kdo vložil do nás hněv, musí si jej také dát líbit a rovněž tak i ostatní nanejvýš protivné vlastnosti, jimiž je naše duše tak bohatě vybavena!
6. Kdo dal usmrcujícímu chřestýši prudký jed, ten musel také mít na tom zalíbení, jinak by nebyl tohoto plaza tak zle vybavil! Rovněž tak museli jsme se i my stát jezuity a v našem řádu se učit, jak lze razit hněvu a pomstě nejsvobodnější cestu a s nesvobodnějším svědomím k největší Boží slávě vykonávat tu největší zlobu. My pak jsme nyní dokonalými v tom, k čemu jsme povoláni! Co chceš ty, a co chce od nás Bůh ještě více?”
7. Praví onen jeden jezuita: „Ano, máte pravdu! My jsme tedy povoláni stát se naprostými ďábly a také již jimi více méně jsme! Co chcete více? Nás všechny jistě podle toho neočekává nebe, nýbrž naprosté peklo! Co chcete více?! Pokračujme tedy v naší zlobě a potměšilosti jen dále, abychom mohli dospět tím spíše k požehnanému věčnému zatracení! Přeji vám k tomu nejlepší chuť! Já však již od nynějška s vámi držet nebudu, abych neměl vysokou čest být s vámi snad také již v nejbližším okamžiku na onom sirném dusícím velmi teplém přívalu. Věru, tuto vysokou čest vám na věky nebudu ani dost málo závidět!”
8. Praví opět ostatních devětadvacet jako jedněmi ústy: „Cože, ty se chceš stát svému řádu nevěrným?! Vznešeného zakladatele Ignáce chceš opustit a chceš se stát jeho nejsvětější nau-ce nevěrným?! Co tě to napadá? Považ že nás všechny ještě čeká soudný den; jak v něm ob-stojíš? Pravíme tobě, učiníš-li to, povede se ti ještě tisíckrát hůře nežli se dařilo oné dřívější karavaně!”
9. Praví opět onen jeden jesuita: „Jen do toho! Já zůstanu věrným svému předsevzetí – Bůh posilni mně k tomu - -vy si můžete dělat, co chcete! Kvůli soudnému dnu si starosti dělat nebu-du, - ale kvůli jistému věčnému prokletí ve vaší společnosti ano! Ignác sem, Ignác tam, já od nynějška budu následovat slov posla Božího a Ignác i s vámi všemi mně může - - málem bych byl něco řekl! – jakož i celý řád, dobře budiž rozuměno!
10. Neboť jak to nyní vidím, je Pánu jistě zadnice Turka milejší nežli celý náš nejvýš dare-bácký svár i s jeho vznešeným zakladatelem! Rozumíte?! Všichni luteráni, kalvinisté a všichni starověrci jsou andělé, kdežto my podle svých pravidel a zřízení jsme Ďáblové in optima forma.
11. Učiňte mně, cokoli chcete, - já se nikdy mstít nebudu! Mně je neobyčejně líto, že jsem tak násilně vztáhl ruku na ubohou Číňanku, ale zato jsem byl bohudíky i s vámi náležitě potres-tán! Ale ta druhá účast na odsouzení ubohé karavany pálí mě ještě více než peklo; co by se ze mě teprve stalo, kdybych zůstal nadále vaším společníkem? Proto buďte sbohem, já vás opouš-tím!”
12. Když to tento jezuita vysloví, začnou ho všichni odsuzovat a proklínat, obklopí ho, roz-sápou ho a jeho kůži si rozdělí mezi sebe; z kůže vysvlečeného vyhodí pak ze svého středu a hází po něm kameny, volajíce při tom všechny ďábly, aby si ho odnesli.
13. Ďáblové skutečně přijdou, ale tohoto kůže zbaveného neodnesou, nýbrž jen ty, kteří je volali. Tito se však hrozně vzpírají a křičí o pomoc. Tu se onen kůže zbavený vztýčí a přikáže ďáblům, aby těchto slepých ušetřili. A hle, tito ďáblové ho uposlechnou a opustí ony běsnící.
14. Tento výjev učinil na biskupa Martina dobrý dojem a nyní se s dychtivostí dívá, co se bude dít dále.
předchozí kapitola obsah následující kapitola