předchozí kapitola obsah následující kapitola
Martinův rozhovor s dvěma jinými jezuity a dvěma
liguriány. „Jak si usteleš, tak si lehneš!”
1. Přistoupí opět dva jiní jezuité a mimo to ještě dva liguriáni před biskupa Martina a praví: „Milý, nejlepší příteli, s touto naukou, kterou jsi nám zároveň všem dal, jsme zajisté velmi sro-zuměni a jak nyní pozorujeme, také nám tu všem skutečně nic neschází; ale jen kdybychom vedle toho měli nějaké zaměstnání; pak bychom byli s tímto osudem celkem spokojeni a nepřáli bychom si na věky osudu lepšího! Ale kdybychom museli trávit celou věčnost bez zaměstnání, pak by nám nakonec již byla úplná smrt milejší nežli jednotvárný život beze všeho zaměstnání!”
2. Praví biskup Martin: „Přátelé, můžete číst, co je napsáno na této okrouhlé bílé tabuli?!”
3. Praví jeden ze čtyř: „Ó ano, je tu ono nejvýš neblahé: „Dies irae, dies illa! Libera nos ab omni malo! Memento, homo, quia pulvis es et in pulverem reverterie! Requisecat es et in pulve-rem reverteris! Requise cat in pace! Requiem aeternam dona eis, doline, et lux perpetua luceat eis! Ex profundis clamavi! Clamor meus ad te venia! Vitam aeternam, dona eis, domine, et se-dere in sino Abrahami et considere ad mensam illius et comedere cum illo per omnia saecula saeculorum! Amen!” (Den hněvu, onen den! Osvoboď nás ode všeho zlého! Pomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš! Ať odpočívají v pokoji! Věčný pokoj dej jim Pane, a věčné světlo ať jim svítí! Z hloubi jsem volal! Volání mé ať vznikne k Tobě! Věčný život dej jim Pane, a místo v lůně Abrahamově a dej ať se k jeho stolu posadí a jí s ním po všechny věčnosti!)
4. Hle, číst ještě dovedu, ačkoliv podle svého pocitu jsem také již po několik tisíc milionů let neviděl ani písmene; ale řekni mi, copak znamenají zde tyto staré dogmatické veršíky?! Řídí se zde v tomto duchovním světě však někdo zcela vážně podle toho? –Vskutku kdyby tak bylo, pak by to dopadalo velmi špatně se vší existencí pro celou nekonečně dlouhou věčnost! Ó pří-teli, vysvětli nám, jak lze tomu zde rozumět a jak se to má brát?!”
5. Praví biskup Martin: „Jakpak tomu jinak rozumět, než jak je to psáno?! Pravím vám tyto výrobky nemají jiného smyslu, nežli jen ten smysl, který se dá jasně zjistit z jejich složených slov! A mimo to řekněte sami: Spojovali jste kdy na světě s těmito zvoláními nějaký jiný smysl, nežli jaký se podává ve vnějším významu?! Jestliže jste byli na světě s těmito veršíky spokojeni, když vám vynášely peníze a skrytou duchovní vážnost, proč vám mají překážet nyní, kdy se jejich smyslu prakticky používá na vás? K čemu vám třeba zaměstnání? Requiescat in pace; ergo requiescamus! Tento klid ve věčném pokoji jste nyní všichni nalezli!
6. Jest i zde světlo, které při krásných velkých oknech ustavičně stejně dovnitř svítí; je tedy také tento můj dům podobný lůnu Abrahámovu a tamto ona velká, dobrým chlebem a vínem zcela naplněná skříň je opravdovým stolem Abrahamovým, u kterého budete se mnou věčně až do soudného dne nasycováni – a nebudete-li v tento den hněvu odsouzeni, pak také ne po něm na věky! Co tu chcete ještě víc?”
7. Praví onen liguorián: „Ano, ano, příteli, máš pravdu, už tomu tak bude; ale nicméně podle svého pocitu ti musím poznamenat, že se ta věc s příliš nudnou zde sousledností časovou stá-vá zcela nepochopitelnou, strašně nudnou! Považ si: Věčně zde a zcela zahálčiví a nemající nic jiného věčně k očekávání! Poslyš příteli, tuto nudu snad po dobu několika decilionů pozem-ských let! Ó Pane, to asi přece žádná živá bytost nebude s to již snést!”
8. Praví biskup Martin: „Ano, co ti tu však také tvůj pozemský rozoumek prospěje?! Copak jsi nikdy nečetl, že je psáno: Každý bude žít podle své víry!” A „Jak strom padne, tak zůstane ležet!”? Pročpak jsme věřili v tak hloupou věc, jejíž skutečnost se nám zde nechce zamlouvat?!
9. Když jsme byli tvrdošíjnými osly na světě, pak si musíme také zde dát líbit uskutečnění naší oslovské víry, ať je nám to vhod anebo ne! Kdybychom však byli zařídili svou víru na světě moudřeji, bylo by nám zde také jistě lépe; ale my všichni – ani mě nevyjímajíc, jsme byli na svě-tě tím šťastnější, čím více temnoty jsme v něm rozšiřovali! Proto ať nám to také zde nepřekáží, žijeme-li zde není vesměs pohřbeni ve své vlastní hlouposti jako v domnělém lůně Abrahámo-vě!
10. Nebylo a není na světě nesmírné množství starých oslů, volů a hňupů, kteří sice neustá-le žvaní o světle a o osvětě a dává-li se jim také lepší světlo a lepší píce, přece se však podle toho neřídí, nýbrž vrací se zcela pohodlně do své staré hlouposti a žerou starou píci a občer-stvují své oči nanejvýš v skrovném slabém přísvitu svého oslovského anebo volského chléva, mohou-li starý neřád svého žaludku opět přežvýkávat?
11. Hleďte, takovými osly, voly a hňupy jsme v plné míře také my; proto se nemusíme na-prosto divit, že se Pán tak milostivě a nanejvýš velkomyslně o naši starou dobytčí povahu po-staral! Kdo měl radost z hlouposti, ať zůstane ve své radosti! Kdo měl radost ze spaní, může zde spát do sytosti! Kdo měl radost ze zahálky, ať zde klidně na věky odpočívá! Kdo měl radost z jídla a pití, tamto je stůl Abrahámův! Kdo se obíral rád pannami, ten má tamto milosrdné sest-ry, školní sestry a dámy srdce Ježíšova! Vždyť jsme beztoho vším co nejlépe zaopatřeni, proč tu tedy ještě bědujeme?!
12. Všichni pokrčí rameny a praví: „Ty máš sice pravdu, - ale ďas aby vzal naši moudrost! Kdybychom se mohli stát na světě ještě jednou žabami a podle své chuti kuňkat, pak bychom na tom byli zřejmě mnohem lépe! Ale co již nelze změnit, musí žel tak zůstat!”
předchozí kapitola obsah následující kapitola