předchozí kapitola obsah následující kapitola
Poctivé doznání minority. Řím nositelem viny. Vzcházející
poznání a polepšení minority a jeho druhů.
1. Předstoupí jeden minorita a praví: „Přátelé dovolte abych promluvil slůvko a i kdyby ne-mělo k ničemu lepšímu posloužit, - což ovšem já nemohu určovat, - učiní nám aspoň kousek tohoto našeho nastávajícího věčného klidu příjemnějším!”
2. Praví všichni: „Bravo, tak je to dobře tak je to dobře! Jen tedy mluv a my tě budeme s potěšením poslouchat!Neboť tys byl už na světě znám jako velmi moudrý řečník plný vrouc-nosti; mluv tedy zde jen pilně, jak ti jazyk narostl!”
3. Opraví minorita: „Bratři a přátelé, my všichni jsme měli na světě jaksi dvě evangelia. Předně staré evangelium od Krista Pána a některých Jeho apoštolů a za druhé ještě jedno evangelium, totiž římskokatolické církve, která si dávala dogmatický název „samospasitelná”, neboť se domnívala a dosud se domnívá, že je na stolici Petrově a že má klíče jak k nebi, tak i k peklu!
4. Této církvi jsme přísahali, že ji budeme až do svého posledního konce věrni a že přijme-me za pravdu vše co ona nám k věření předkládá, ať už je to v nějaké bibli psáno či ne. Tak jsme se jí také přísežně zavázali, že každého jinak smýšlejícího a každého jinak věřícího a jed-najícího budeme považovat za pouhého kacíře a jako takového jej odsoudíme.
5. To, co jsme přísahali, také jsme přesně dodržovali, - ačkoliv nezřídka proti své vlastní prozíravosti a proti veškerému zdravému lidskému rozumu.
6. Vy všichni víte dobře, že nám církev pod smrtelným hříchem zakázala číst bibli a že jsme směli číst pouze nedělní, velmi zkrácená evangelia; vše ostatní směli číst a tomu rozumět jen doktoři teologie a zato nám byly doporučovány Patres ecclesiastici a Breviarium (Církevní otco-vé) (modlitební kniha katolických duchovních) a legendy a pak řádová pravidla, Ignáce z Loyoly, relikvie, obrazy, mše, svátosti, zpovědi a ještě mnoho jiných věcí, které zde lze jistě bez bázně nazvat naprostými, často zlomyslnými hloupostmi!
7. Táži se: Jestliže jsme při všem tomto Bohem přece jistě aspoň dopuštěném římském za-řízení jednali také přímo proti vlastní nauce Ježíšově, můžeme snad za to? Podle všech lid-ských a jistě také božských práv má být volán k zodpovědnosti viním, nám všem však má být uděleno poučení, jak se máme pro věčnou budoucnost chovat a jak odčinit to, čeho špatného jsme se nakonec sami dopustili!”
8. Praví ostatní: „Bravo, ty jsi skutečně velmi moudře mluvil a způsobil jsi nám všem velmi velké potěšení! Ať pyká viník ze nás! Tak je to správné! Římská stolice ať pyká a každý, kdo nás pro něco kvalifikoval, aniž vyčkal našeho svolení na dobu, v níž byla by naše myšlenková schopnost ve správném světle uzrála a byla protříbena!
9. Byli jsme bez našeho svolení pokřtěni a právě tímto příliš předčasným křtem bylo nám vnuceno římské vyznání a tak bylo dítě učiněno zodpovědným již v lůně mateřském! Či není více nežli pošetilé, nechat určitým zástupcem skládat přísahu za novorozeně, aniž se uvažuje, zda bude toto dítě, až dospěje, s touto vynucenou přísežnou věrností srozuměno anebo ne a zda v opačném případě se najisto zřejmě nedopustí porušení přísahy! Ó, to je hrozně protikřes-ťanské!
10. Kristus přece Sám řekl: „Kdo věří a pokřtěn bude stane se blaženým!” Ó, ó, to je zcela protikřesťanské; jakpak může být někdo pokřtěn dříve nežli si v sobě uvědomí křesťanskou víru! Křest má přece být živoucím svědectvím, že někdo přijal křesťanskou víru za jedinou směrnici svého života! Co ví však novorozené dítě o tom, co je víra, co křesťanská víra a co svědectví?! Á, když tu člověk náležitě přemýšlí, shledá tuto hloupost vždy větší a protikřesťanštější!
11. Praví se sice, že se tímto křtem odpouští dědičný hřích i všechny hříchy před křtem spáchané. Ó jak je to děsně hloupé! Může jen poněkud jasně myslící člověk odsoudit dítě pro to, že se rodiče mezi sebou dopustili odpustitelné chyby?! A Bůh, nanejvýš moudrý, měl by při-čítat stále ještě přestupek Adamův za smrtelný hřích dětem, které přece nemohou mít nikdy nějakou vinu na jejich přestupku?! Ano, to se poznává teprve zde tak správným! – Avšak v příčině hříchů spáchaných před křtem, to je přece dočista k smíchu! Dítě přece nemůže hřešit již v těle mateřském!
12. Ale pohan, který teprve přestupuje na křesťanské náboženství, které je nyní zajisté da-leko pohanštější nežli samo naprosté pohanství, - jaké může mít hříchy? To by musely být hří-chy proti jeho pohanským zákonům, neboť proti křesťanským zákonům nemůže přece pohan hřešit, jelikož jich dosud nikdy nepoznal! Ale pohanu odpustit jeho pohanské hříchy nezname-nalo by nic jiného nežli ho předem v jeho pohanství potvrdit. Právě týž případ je jistě u Žida, - neboť chtít Židovi odpustit křtem, že byl tak dlouho Židem, to by bylo přece také vše, co si může i jen poněkud střízlivý člověk jako nejvyšší vrcholný bod hlouposti představit!”
13. Praví opět minorita: „Přátelé, vy jste mně jen předešli! Vaše poznámka byla zcela správná! Říkám vám: Mně toto římské pokřesťanšťování již v mateřském těle připadá nyní jako staré pohádky o zapisování se ďáblu! Ze samých nízkých, politických úmyslů je tu člověk téměř již v mateřském těle zapsán onomu „bůhsnámi”, který si pak člověka skrze Řím v každém pří-padě úplně přivlastní. Ö, to je chvalitebné! A tato protikřesťanská, domněle „prvá křesťanská církev” nazývá se také ještě mimoto „matkou” a její vrchní hlava „ zástupcem Ježíše Krista, tedy zástupcem Božím! (Nápis na tiáře: Vicarius filii dei!)
14. Pozoruhodné, pozoruhodné – a přece je to tak pravdivé, jaké to jest, - v jakém bloudění jsme to všichni byli již od narození čistě onoho „bůhsnámi”! Křtem bychom měli být osvobozeni od toho přehloupého dědičného hříchu, abychom se tím stali dětmi Božími! Krásné děti Boží, - Bůh s námi! Místo z pekla, byli jsme jen doslovně vekřtěni do pekla!
15. A aby nikdo nikdy nepomýšlel na nějaké vážné pokání a opravdové polepšení svého ži-vota, byla vynalezena ušní, všechny smrtelné hříchy uchlácholující zpověď, s úplným právem odpouštět u nás kněží, čímž byl každý člověk vržen opět do své staré louže a nikdy nebyl s to stát se stvořením v Kristu!
16. Ó bratři, bratři, bratři! To jsou věci, to jsou kousky, jejichž dopuštění Bohem zůstane na-šinci věčně nerozřešitelnou záhadou! Buďte všichni dokonalí, jako Otec váš v nebesích dokona-lý jest!” Krásná to dokonalost, kde člověk musel být zcela vědomě ještě hloupější než hlupák a teprve nyní jako duch začíná v nebeštějším světle poznávat, v jakém to bloudění se nacházel na světě!
17. Dalo by se ještě velmi mnoho mluvit a dalo by se vždy zřetelněji dokázat, že římská sto-lice je zcela jediným viníkem vší naší zvrácenosti. Ale já myslím, že to, co nyní jen temně po-znáváme, vidí Pán jistě v nejúplnějším světle a že nám ubohým svedeným hříšníkům bude mi-lostivý a milosrdný za to, že chceme od srdce odpustit všem, kteří by měli a dosud ještě mají vinu na našem plánovitém zatemnění – Toto je moje mínění; co soudíte vy?!”
18. Všichni hlasitě volají: „Bravo! A jsou – až na několik jesuitů – úplně s ním zajedno.
předchozí kapitola obsah následující kapitola