Kapitola 55.

O hladu a žízni nezralých duchů. Martin v rozjařeném

Stavu po večeři. Vystřízlivění podnikavého Martina

skrze pohněvaného Jupiterovce.

1. Po těchto slovech se pustí biskup Martin ihned do kusu dobrého chleba a s velkou chutí ho požije. Neboť když se nějaký duch na jistou dobu ode Mne odvrátí, stává se brzy hladovým a žíznivým a dostane-li pak, když vejde poněkud do sebe, trochu jíst, požije to s velkou dychtivos-tí, rovněž tak i nápoj. Tato lačnost ukazuje však právě též, jak je duch ve svém nitru prázdný a proto nelze od něho ještě dlouho mnoho zdárného očekávat, - jak se to také hned ukáže i u našeho Martina.

2. Když nyní požil chleba a na to vypil láhev dobrého vína, rozveselí se opět a při tom se stává ještě více smyslným; neboť také duchové, nejsou-li ze Mne a skrze Mne znovuzrozeni, se mohou opíjet a v tomto stavu se stávají pak často zcela hloupými a často zcela smyslně rozpus-tilými a při tom své svobody velice zneužívají.

3. Když byl náš biskup Martin vyprázdnil láhev, zavřel nyní nástěnnou skříň, aby se podle jeho představy zásoba nezkazila. Když je hotov s opatření skříně, vyjde na čerstvý vzduch a praví, ovšem jen k sobě samému:

4. (Biskup Martin) „Bohu díky, nyní obdržel můj již velmi vyhladovělý žaludek také konečně zase malou práci; nyní se v této mé zahrádce trochu pocourám a nadýchám čerstvého vzdu-chu!

5. Ano, ano, čerstvý vzduch po jídle je mnohem lepší nežli ta hloupá černá káva a skutečně, musím říci, že vzduch této zahrádky je v ní skutečně to nejlepší

6. To víno však bylo již také pravá měsíční kapka! Saprment! Byl to vlastně jen takový slabý půlčák, ale cítím ho – a když já takový půlčák cítím, to už znamená velmi mnoho! A cítím jej zcela řádně! Nejsem sice opojen, ale cítím jej!

7. Jen kdyby v této mé zahrádce byla nějaká lavička, na kterou by se mohl člověk na chvíli posadit, když se mu začínají nohy poněkud viklat, pak by nebyla takové lavička k zahození; ale nic podobného tu není a půda nevypadá právě příliš lákavě!

8. Půjdu k plotu zahrádky, abych se tam trochu opřel a zkoumal, jaká to mám vlastně sou-sedství, anebo zda vůbec jaké mám! Neboť po nějaké krajině tu není ani stopy a celý kraj se podobá písečné poušti a šedá zamračená obloha nad ní má velmi ponuré a nevlídné vzezření. Tak tedy k plotu; kdoví, co vše se dá odtud spatřit!

9. Saprment, saprment, - ale to vínko cítím! Tedy jen k plotu!

10. Aha, aha, už jsem tu! Á, á, výhled je nádherný! Člověk tu nevidí zcela nic: - Tato zahra-da i s mým palais royal (královským palácem) zdá se být jakousi lodí, která pluje na vlnách ne-konečnosti, v níž to s nějakým sousedstvím zoufale špatně vypadá, jsem tedy nyní zcela sám, ano úplně sám, a to bude přece snad také trochu proklaté –a k tomu zatracené!

11. Tak, tak, tak, - to je pěkné! Nemohu teď skutečně nikam ani na píď daleko přes tuto za-hrádku? Ó, to je zcela čistě proklaté! Jsem tedy potají zcela proklet? Proto tedy ty sentence na bílé tabuli? Proto tedy správně dies irae, dies illa? Budou tu tedy zatím už do soudného dne – requiescam in pace, potom mě bude očekávat nejkrásnější věčné prokletí! Ó, běda, ó běda mě ubohému!

12. Kdybych se aspoň mohl modlit růženec za růžencem a jednu svatou loretánskou litanii za druhou, která má velkou sílu a účinek, pak by mě snad přece ještě mohlo být pomoženo, ale já se nemohu modlit, a také mi to připadá tak, jako bych nechtěl, i kdybych mohl. Mohu nanej-výš ještě ze sebe vypravit: „Pane, smiluj se nade mnou, Kriste, smiluj se, Se nade mnou, Pane smiluj se nade mnou! „Dále to však na žádný způsob nejde!

13. Ano, ale pročpak také hledím do této nejhloupější nicoty?! Zpět s tebou do domu! Tam se odeberu opět ke slunečním dveřím, z nichž člověk vidí aspoň to krásné Slunce! Anebo – zadrž! Půjdu zase ke dveřím měsíce! Snad se tu setkám se svým Měsíčním mudrcem, ať mě ukáže, co mám dělat, aby se mi dostalo snad přece jen trochu lepšího osudu! Tedy jen do do-mu, a zde ke dveřím měsíce!-

14. Byl bych opět tady! Hle, vnitřek tohoto domu vypadá ještě nadmíru nádherně, zůstává mi stejný! Ach od nynějška zůstanu nepřetržitě v domě, je zde skutečně velmi příjemně! Ale nyní ke dveřím Měsíce!

15. Hola, málem bych se byl převalil! Ty vínečko, to ještě náležitě nechce z kapitolia! Ale nic nevadí, tu jsou již dveře měsíce – a k tomu ještě také otevřeny! Ale – ó ty zpropadený měsíční chlapíku, - jak je odtud daleko! Tu se s oním Měsíčním mudrcem nedá zrovna mnoho mluvit: Je sice úplněk,ale odtud ještě dále nežli od Země! To tedy není nic!

16. Pustím se tedy k Jupiterovi, snad není tak stydlivý jako onen cudný měsíc?!

17. Tu je již brána k velkému Jupiteru! Hle je zavřena? Pokusím se ji otevřít. Hephata (ote-vři se!) Podívejme se, snadno se otevřela! A Bohu díky, tento veliký mogul mezi Planetami je zde skutečně zcela blízko, ano přichází vždy ještě blíže! Ó, bohudíky, bohudíky, zde se snad přece dostanu k nějaké úctyhodné lidské společnosti.

18. Skutečně, skutečně, tu již právě přichází kdosi ke mně, a nyní je také ona planeta úplně zde! Ó, Bože, ó, Bože, jaké to strašně rozsáhlé rozměry území! Nyní se mi zdá, jakoby vlastně i můj dům stál na půdě tohoto planetárního obra.

19. Krásný, velký muž, stojí sice přímo tváří přede mnou a je to obr, ale jak se zdá, mě ne-pozoruje, protože na mě nepohlédne! Vstoupím do jeho sféry, - snad mě potom uvidí?!”

20. Biskup Martin vstoupí nyní do sféry onoho Jupiterovce, a on spatřiv ho, ihned se ho tá-že:

(Jupiterovec)” kdo jsi, že se opovažuješ ke mně přiblížit, jsa pln nečistoty a neřádu, pln kla-mu a pln smilstva, samých hanebností, které jsou mé velké Zemi úplně neznámy? Má Země je čistý kraj, a rozhněvala by se co nejmocněji, kdybys po ní delší dobu chodil, proto ustup zpět do svého nečistého domu, kde můžeš žrát a smilnit v plné míře své hanebnosti, - anebo tě roztr-hám!

21. „Biskup Martin uskočí nyní od nitra svého domu a zabouchne rychle za sebou dveře a praví k sobě: „No, děkuji pěkně, - toho chlapa bych tak mohl ještě potřebovat jako přídavek k svému neštěstí! S Bohem pana z Jupiteru, jsme na věky vyrovnáni! – ne, to by mně tak ještě scházelo! Roztrhat? No s Bohem! To jsem naposled vyhlédl ven