předchozí kapitola obsah následující kapitola
Martinova samomluva a kritika církvi.
Objevení koutu pro nešpory.
1. Za chvíli o dvanácti pozemských hodinách, když si byl dopodrobna prohlédl duchovně umělý zemský globus a nikdo již k němu nepřicházel, začal se sebou rozhovor, který zněl takto:
2. „Tak, tak, prohlédl jsem si nyní opět Zemi a musím říci, že to tu hanebně dopadá! Ne, ty podvody, ty falše, ty zloby, ta hanebné politika a ty nevýslovné ukrutnosti, které se páchají ve všech pásmech, které přesahují dokonce i všechny anglické pojmy.
3. Ne, když se člověk náležitě podívá na ty nejhanebnější výstřednosti na Zemi, musí se ho zmocnit naprostá ošklivost ze všeho života! Uprostřed do očí bijících největších divů Boha, ne-mají tak mnohé miliony lidí téměř žádného pojmu o Něm, a jednají tak, panovačným způsobem, jako by chtěli skutečně takto věčně žít na světě, jemuž na všech stranách je vtištěno miliardy pečetí smrti! Vskutku, to je přece jen zvláštní, zvláštní! Já jsem sice také ještě hezký kus hova-da, ale co je příliš ztřeštěné!
4. Moji římští druhové konají konkláve a koncilia ale důvodem toho není Pán a duch učení evangelia, nýbrž je nanejvýš panovačná páchnoucí skutečnost, která se vskrytu radí, jakými co nejhanebnějšími prostředky by mohla co nejspíše dosáhnout svého cíle!
5. Rovněž tak se snazší i evangelíci aby mocí čistého rozumu brzy nad celou Zemí zvítězili a pak ji předepsali nové zákony, které jsou upraveny spíše ve prospěch zákonodárců nežli ve prospěch těch, kteří zákony dostávají.
6. Vysoká biskupská církev Anglie se též co nejusilovněji namáhá, aby všelijakými haneb-nými prostředky rozšířila ve své obci nauku o dávání, ale ona sama nedá ani díru mrtvé kočce k nejnutnějšímu zahrabání.
7. Krátce a dobře, na zemi to již skutečně chodí tak, že to zřejmě v pekle hůře jít nemůže. Proto pryč s tebou hanebný světe! Kdo nebyl dříve špatný ten se musí stát špatným již jen po-hledem na tebe neřku-li teprve, když na tvé půdě vykonával po padesát let nám úřad takového římského biskupa!
8. Já jsem také skutečně velmi špatný darebácký duch zde v této pseudo-nebeské říši, ale co tu mohu činit? – Snad má bezbožnost přece as ve dvou tisíciletích skutečných letech ustane až se vše pozemské ze mě vykouří? Ó, já dobytek já dobytek!
9. Po této samomluvě se biskup Martin opět utiší a uvažuje u sebe, co by měl činit ale nic zvláštního ho nenapadá!
10. Po delším simulování ho konečně napadne, že dosud neprohledával a neohledával krásné galerie tohoto svého domu. Proto začne hledat východ, aby se k nim dostal; ale tento je skryt, takže ho nemůže nalézt. Proto se odebere ven a hledá východ mimo svůj dům, ale není tu ani stopy po nějakém vstupu na galerii.
11. Připadá mu vůbec velmi komické a nepochopitelné, že tento jeho dům představuje u nit-ra tak převelikou síň, kdežto z venku nevypadá o mnoho větší a slušnější nežli na zemi domek poustevníka. Také se nemálo podivuje, že vně tohoto jeho zahradního domu neobjevuje stopy po oněch dvanácti bočních pokojích, kdyžto tyto pokoje hrály v nitru domu podivuhodnou úlohu.
12. Jelikož se však po jistou dobu zdržuje mimo svůj dům a nenalézá nic ze všeho toho, co by tak rád nazval a nalezl, chodí chvíli poněkud rozmrzen ve své malé zahradě a nalézá několik nevzhledných jahod, které ihned utrhne a pojí, jelikož začíná poněkud hladovět, ale tato strava mu zrovna nejlépe nechutná, proto jich také zrovna příliš mnoho nepožije. Krátkou dobu sice ještě prohledává, ale ježto nic nenalézá, jde opět do svého domu a tu také upouští od dalšího výstupu na galerie tohoto svého domu.
13. V domě přistoupí opět k bílé tabuli a ohledává ze předu a zezadu, ale žádných změn na ní ještě neshledává. Na přední straně je ještě prázdná a na zadní straně naproti astronomické-mu mechanismu však jsou na něm ony dřívější latinské verše, tedy pro našeho biskupa nic za-jímavého. Proto se odebere opět zpět ke dveřím, a to ke dveřím Slunce a otevře je a zří jimi velmi vzdálené Slunce a aspoň se pokochává jeho světlem, jelikož nemůže jinak nic objevit.
14. Když tu podle výpočtu svého pocitu asi po dvě hodiny vyhlíží ven, začne opět se sebou následující rozhovor:
15. „Země je sice v celku vzato blázinec, ale tak hloupá přece jen není, jako tento domnělý nebeský svět, neboť co na něm je, to je, a zůstává, anebo se aspoň stejně objevuje.
16. Hvězdy na obloze jsou stále tytéž, dům si zůstane tak dlouho stejný, dokud se nezboří a na jeho místě nepostaví jiný, ale zde je vše jen jako hloupý sen. Jednou to člověk spatří a pak se obrátí a rád by to opět uviděl, snad z jiné strany, pak již není ani stopy po všem tom, co dříve viděl ze strany.
17. Vezměme jen tyto dveře, kterými nyní vyhlíží ven do vzdálenosti mnoha milionů mil! Kde jsou ty dveře, hledám-li je vně domu? Nelze po nich nikde nalézti stopy.
18. Zde je hned vně veřejí až příliš určitě viditelný nezměrný, tmavomodrý, prázdný prostor, v jehož nezměrné hlubině se stkví milé Slunce velikosti malého talíře a přijde-li se na toto místo vně tohoto domu, není vidět ani dveří, ani Slunce! Jakpak to je? Co je to?
19. Věru, kdo se vyzná tady, ten patrně ví co rozumí nežli pouze násobilce, anebo musí být nutně ještě větším oslem nežli já, který, jak se zdá, aspoň poznávám, že to vše je pouze jen ješitný prázdný smyslový klam! Také by jistě všichni učenci Země spráskli ruce nad hlavou, kdyby se jim řeklo že se zde bydlí v doupatech, která jsou zvenčí mnohem menší, nežli z vnitra.
20. Ó, to jsou věci, to jsou věci, kdo se nestane bláznem zde, ten se pak jim jistě věčně ne-stane nikdy! Co však mám nyní činit, zde zůstat, to je velmi osudná věc, sám a nemít nic k jídlu!
21. Je ovšem zvláštní, že se člověk v tomto takřka nebesky duchovním světě stává zcela ci-telně hladovým a žíznivým, ale už je tomu tak. Tedy hladový, žíznivý a nic k jídlu a nic k pití to je věru zoufale veselé! A přece nezbývá nic jiného nežli žel zůstati zde, kde aspoň v oné malé zahradě je v v nejkrásnější nouzi aspoň několik špatných jahod k požití.
22. Ale stůj, teď mi něco napadá, vezmi to ďas! Zde vně těchto slunečních dveří je přece nekonečný volný prostor! Copak by se mohlo člověku stát, kdyby vyskočil do tohoto nekoneč-ného prostoru? Neboť není dole ani nehoře nic, tedy volno!
23. Vystrčíme-li hlavu nad veřeje nevidím nic z domu, ale též ani nejmenší stopy po nějaké stěně, střeše, a po nějaké pevnině, krátce, vše je prázdné, jen když stáhnu opět hlavu dovnitř, vidím opět svůj sál, jak se mi dosud vždy ukazovalo. Tedy o nějakém proražení hlavy nemůže zde být naprosto řeči, neboť není tu věčně nějakého předmětu, na který by mohl člověk dopad-nout, i kdyby něco takového bylo, jsem přece duch, jehož váha je přece hezky vzdušná! Proto vyskoč jen zmužile ven, kdo ví, jaké zkušenosti při této nekonečné plavbě vzduchem neudělám.
24. Ale počkej ještě trochu! Proč bych vlastně měl skákat ven do tohoto prázdného Sluneč-ního prostoru? Vždyť jsem u dveří č.1 viděl onu mně známou louku, což kdybych se pokusil projít se po ní!? Snad bych se tu sešel s oněmi krásnými jehňaty. Dobře, dobře, tato myšlenka je lepší a proto tedy jen ke dveřím č.1.!
25. Hle, hle, už jsem tu, je to skutečně č.1. Ale kde je ta louka? Hle?, už je pryč; nevidím nic jiného, nežli velmi hustou, šedou mlhu! Cožpak se tento pozdní podzimní host Země dostavuje snad někdy zde ve světě duchovním? – Pročpak ne?! Jsou přece nebeské mraky; proč by tu tedy neměla být nebeská mlha?! – Ale nyní přece nevyjdu; neboť člověk pak přece nemůže vědět, koho by v takové mlze mohl potkat”
26. Což kdybych se pokusil o takové skutečné salto mortale dveřmi Merkura?! Snad bych tu časem přišel do bližšího styku s touto Planetou a tím snad dokonce s onou krásnou Merkurián-kou, na kterou bych měl – Bůh mi odpusť mé hříchy! – opravdovou, jak se v obyčejném životě říkává, dobytčí chuť! Óóó, - jen tak poloviční polibek od ní a tak trochu ohmatání prsou! Óóó, to by musela být pravá, jak se říkává, božská rozkoš! Tedy jen k dveřím Merkura! Jsou to tamto nejbližší dveře!
27. Tu, tu jsem již! Jsou to ony dveře, ale jsou zavřeny! Otevru je! – Co – co – co – copak je to?! A, a, á, - to není špatné! Dvéře se otevřely – a místo výhledu do širé sféry Merkura, vidím nástěnnou skříň, hojně naplněnou pokrmy; ve spodním oddělení stojí také krásná baterie lahví vína! Ano, je-li tomu tak, pak zůstanu zřejmě zde, beze všeho zde! Sbohem krásná Merkurián-ko! Sbohem také ty, nekonečný sluneční prostore; Sbohem, neboť tento úzký dobře vybavený prostor zde je mi mnohem milejší!
28. Vskutku, to mění celé mé smýšlení! Ó Ty můj milý Pane Ježíši, to je jistě tvé dílo! Ó ny-ní jsme opět zcela usmířeni, můj nejmilejší knihkupče; pojď sem, abych tě objal! – Ty sice ne-přicházíš, ale to nic nevadí; proto tě nyní přece mám ze srdce rád! Nyní však rychle ve jménu Páně budu přijímat!”
předchozí kapitola obsah následující kapitola