předchozí kapitola obsah následující kapitola
Rozzlobený biskup Martin. Boremovo přísné
napomenutí a odchod. Osamělý Martin.
1. Po této velmi silné řeči zaškrábe se biskup Martin za ušima a konečně polohlasitě (jako-by pro sebe praví:) „Tu to máme, tu to máme, já jsem věděl, že se člověk ani zde v nebi nemů-že a nesmí na nikoho spoléhat! Pán mně zde již jaksi všechny poklady nebí otevřel a tento (člo-věk) se mnou mluví tak, jako bych už měl v nejbližším okamžiku vězet, Bůh s námi, v pekle! Pěkná odplata! Zachránil jsem ho jistě od tak trochu pekelného ohně, za to se nyní snaží, aby mně do tohoto krásného místa dopomohl! Ano, není navěky nic nad takové přátelství!
2. Poněkud hlasitěji k Borenovi: „Milý příteli, ty tak pěkně pomalu zcela ostražitě stahuješ škrabošku se svého obličeje a ukazuješ se v jasnějším světle, nežli v jakém jsi byl poslán ke mně! Správně tak, správně tak, jednej si tedy, podle svého rozkazu, a já budu následovat roz-kazu, který mně ukládá můj rozum!
3. Je pravda, že jsem měl hloupý a snad asi zlý plán, neboť jsem chtěl skutečně Pánu po-někud vzdorovat, - ale jen proto, abych se přesvědčil, co by mě v takovém případě potkalo! Ale tys mě skutečně vzorně prohlédl a vstoupil jsi mně co nejpřísněji do cesty.
4. Ale že mně při tom považuješ za ďá - - (Bůh s námi) a za zcela zralého pro peklo o tom mně Pán, který je zajisté zřejmě více nežli Ty, ničeho neoznámil. Já se však přidržím Pána a ne tebe! Proto také učiním, co mně přikáže Pán, a budu tě poslouchat jen u bílé tabule, o níž mi Pán naznačil, že mně naučíš jejímu používání i ve věcech ostatních budu tě však poslouchat, budu-li chtít tak, jako dosud!
5. Se svými výhružkami zůstaň si však jen hezky pěkně doma, neboť s těmi u mě velmi má-lo pořídíš, protože já, se zcela ničeho nebojím, což můžeš poznati z toho, že před Pánem Sa-mým bez okolků mluvím jak cítím, a jak mi zobák narostl! Nyní se však opět vrátím do sálu, - což můžeš učinit i ty, chceš-li, nechceš-li však, čiň, co chceš!”
6. Po těchto slovech biskup Martin vstane a odebírá se rychle do sálu, a Borem ho zcela vlídně následuje.
7. Když jsou oba v sále, zpozoruje biskup Martin ihned, že ona kruhovitá tabule je úplně popsána. Rychle přistoupí a pokouší se čísti co je napsáno. Ale nedovede toho, neboť nezná toto písmo, které vypadá jako hieroglyfy. Proto se znovu rozzlobí a praví:
8. Biskup Martin: „Cožpak nebeští písaři neumějí psáti také takovým písmem, které by do-vedl našinec čísti sám, aniž by proto musel posílati pro tlumočníka? Neboť psáti někomu v neznámém písmu značí právě tolik, jako chtít mluvit s němcem čínsky! Nač to bude anebo může být dobré?!
9. Borem mu vpadne do řeči: „Příteli, právě na tom, nač je dobrý u vás na světě onen vý-lučný dogmaticko-latinský obřad! Neboť z toho také nerozumí nikdo nic, leda že je mocen toho-to pohanského jazyka,! Aby však na Zemi nikdo i kdyby se vyznal v latině, co se vyskytuje v tak zvaném bohoslužebném latinském obřadu, musí být za mše dělán nevázaný rámus varhanami, kotly a pozouny, takže nikdo nic neslyší, co vše se tu modlí a žvaní, jinak se však tato mše poti-chu bručí, aby z toho také nikdo ničemu nerozuměl! – Řekni, není to také nesmyslné – a je to přece biskupské?!
10. Jak se tedy můžeš nyní, jako muž na tento nesmysl uvyklý zlobit, nemůžeš-li toto písmo na prvý okamžik číst! Jen se podívej zřetelněji a přesněji na tabuli, snad na ní objevíš také ně-kolik latinských drobtů, mysticky smíšených s dvanácti nebeskými znameními! Hle, já aspoň čtu nahoře na počátku velmi zřetelně: Die illa, dies irgo!”
11. Biskup Martin pohlíží nyní na tabuli přesněji a spatřuje totéž a táže se, co to znamená.
12. Borem však praví: Jsi přece latiník, budeš si to zajisté moci přeložit! Čti jen dále, nahoře je napsáno ještě více takových úryvků! Až budeš hotov, přijď a taž se!”
13. Biskup Martin upne nyní usilovněji svůj zrak na tabuli a spatří slova: „Reguie cant in pa-ce, et lux perpetus luceat eis!” a opět dále zří: „Reguiem a eternam dona eis, domen! A opět dále „Memento, homo quia pulvis es et in pulveren reverteris! A ještě mnoho podobných nanej-výš nesmyslných drobtů! – Když byl všechny přečetl, obrátí se opět k Borenovi a táže se ho rozčílen:
14. Biskup Martin: „Nuže, co s tímto krámem? Co to znamená: Proč je to tu? Mají to snad být jakési úštěpky na mou někdejší pozemskou důstojnost?!
15. Praví Borem „Ó ne, příteli, ani dost málo, nýbrž to vše je tu proto, aby ti bylo ukázáno, kolik bláznovství ještě v tobě vězí, pročež tu také stojíš ještě v selském oděvu, který jsi brzy po své smrti vyměnil za biskupské pallium, z něhož ti však schází ještě kazajka, protože jsi mi již dobrovolně daroval, jelikož jsem byl v domě Páně nahý. Ty víš, při jaké příležitosti! Aby ti však ani té nechybělo, můžeš si ji vzíti zase zpět, neboť hle, leží tamto pod tabulí dobře očištěná a v pořádku složena. Vezmi si ji a obleč ji opět, aby ti bylo snazší, poznat hojnost svých pošetilos-tí!
16. I když ti také Pán prokázal nekonečnou milost a odňal ti jed zloby, zůstala ti nicméně ještě velká pošetilost, která budeš-li ji příliš živit – může přejít v naprostou zlobu a uvrhnouti tě do hrozného soudu! Neboť věz: Dokud nejsi v duchu úplně znovuzrozen, nejsi ani v nejmenším jist před peklem! Abys však mohl uniknout a také unikl této katastrofě, bude ti zde ukázána veš-kerá tvá převeliká pošetilost, na níž dosud převelice lpíš, a od níž by tě ani Pán Sám nemohl osvobodit, neměl-li by tě soudit!”
17. Praví biskup Martin poněkud přemýšleje: Nuže, je-li tomu tak, pak pro primo obléknu zase svou kazajku, abych nevypadal jako podomek, nýbrž aspoň tak dobře a počestně jako sedlák, a pro sekundo ukaž mně, nyní již přemoudrý nebeský knihkupče, mé domnělé pošeti-losti, které z písma této tabule mám poznat, ale v pravdě poznat nemohu, protože všechny tyto jednotlivé věty jsou pro každého velmi vážné a zároveň velmi moudré, neboť všechny pocházejí od tak vznešeně moudrých církevních otců, jimž my oba dávno ještě nejsme hodni a nejspíše také věčně se nikdy hodnými nestaneme rozvázat řeménky u obuvi!”
18. Praví Borem: No dobře, poslyš tedy! Kde a co je to den hněvu, soud? Kdo se tu bude hněvat – a kdo doudit? Myslíš, že Bůh je nějakým bohem hněvu a bohem soudu? – ne! Hle, Bůh je nejčistší a nejvyšší láska Sama který Sobě Samému pravil: Já nepřicházím svět soudit, nýbrž učinit blaženým každého, kdo ve Mne věří a mne miluje!”
19. Pán sice mluví o probuzení v den soudný, který NB. Nastává u každého ihned po smrti těla, ale o soudu praví jen toto: „Každý však již v sobě má, co ho bude soudit, totiž, Mé slovo! „Zní-li však slovo Páně tak, kde je potom tvé osudné Dies irae, dies illa? To by zřejmě znělo lépe: Ó, dni mé holé pošetilosti a mé pronikavé bezbožnosti!”
20. Praví biskup Martin: „Dovedeš-li těchto textů tak dobře používat a není-li podle tvého mínění posledního všeobecného soudu, jak tedy potom rozumíš textům, které, vycházejíce z úst Páně, podávají zcela nedvojznačné sdělení o strašném znovupříchodu Pána jako nejneú-prosnějšího Soudce, kde Pán nazývá o sobě přestrašnými již předběžná znamení, jako velká soužení, drahota, hlad, války, lidová povstání, zemětřesení, zjevování znamení Syna člověka na obloze, vzestup a pád antikrista, zatmění Slunce a měsíce a padání všech hvězd s nebe a konečně teprve nejstrašnější příprava k poslednímu soudu a nakonec popisuje nejstrašnější soud sám, kterak nejvyššího prokletí hodní kacíři, smilníci a cizoložníci budou muset jíti ke všem – Bůh s námi, za doprovodu miliard blesků, které budou vycházet z úst vyvolených a an-dělů Božích jako spravedlivá kletba nad veškerými nesčetnými, NB, tobě podobnými nejprokla-tějšími kacíři?
21. Řekni mi nyní, zpupný knihkupče, jak toto vysvětlit? Jsem já také hloupý, pošetilý a ješ-tě k tomu zlomyslný, věřím-li těmto slovům Božím?!
22. Praví Borem: „Pokrytče, jak je tomu dávno že jsi považoval Krista zpola za Boha, ale při nejmenším pokušení opět odpadáš jako suché listí se stromu! (Pravím tobě, kdybys byl celý svůj pozemský život osvědčil i jen nejnepatrnější hmotnou víru těmto slovům Kristovým, stál bys zde dávno v jiném oděvu, ale jelikož jsi ve víře a podle ní činně nepřijal ani vnějšího smyslu litery evangelia a ještě mnohem méně jsi přijal smysl vnitřní, duchovní, stojíš tu ještě jako ně-kdo, kdo při pohledu na všechny tyto nekonečné zázraky Boží a při naslouchání tisícerým nej-moudřejším naukám z úst Boha Samého zůstává starým, nepolepšitelným pařezem!
23. Kdopak se v tobě vyzná a kdo může a je ještě s to tě vésti?! Neboť sotva že ukážeš jednou víru a jakousi pokoru, jsi již c nejbližším okamžiku bytostí, na nějž je až příliš ostře vidi-telné místo víry nanejvýš licoměrné pokrytectví a místo pokory a lásky naprostá pýcha a nená-vist!
24. Ty myslíš, že mé nejvýš moudré poučení ti něco prospěje? Ó, hle, já tě znám! – Co ti prospělo ono skutečně, nanejvýš moudré poučení toho malého měsíčního mudrce? Hle, čím moudřeji ti přicházel vstříc onen měsíční kněz Piramah, tím jsi se dokonce ve viditelné přítom-nosti Páně stával stále rozezlenější! Dávám-li ti nyní také na tvou pýchu živicí otázku co nejvy-stižnější poučení, nestáváš se proto lepším, nýbrž jen rozezlenějším a proto špatnějším!
25. Proto nedostaneš po tak dlouho již žádného poučení a pokynu, pokud zůstaneš tako-vým, jakým nyní jsi! Abych ti však od nynějška již nedával příležitost ke hněvu, opustím tě nyní na rozkaz Páně a můžeš od nynějška konat svobodně co chceš; jen považ, že ti odtud stojí stejně otevřené obě cesty, jak k nebi, tak i k peklu, vedle skutečného s tím spojeného vysvětlení o tom, co je v evangeliu řečeno o zjevech poslední doby!”
26. Po těchto slovech Borem zmizí, a biskup Martin je nyní zcela sám přenechán úplně so-bě samému. Neboť teprve nyní bude záležet na tom, co učiní, a jak se všemi těmi moudrými poučkami u sebe a v sobě naloží.
27. Biskup Martin volá sice nyní zcela mocně na Borema; ale ten se již nehlásí. Volá též na Pána a Petra; ale též oni se nehlásí. Běží nyní opět ke dveřím Merkurovým a spatří sice tuto planetu, ale ve velké vzdálenosti. Jde ke dveřím, jimiž dříve podobně jako dveří číslo 1.spatřil krásné stádo jehňat, avšak těmito dveřmi nespatřil již nic nežli jen dosti pustou louku, na níž byl poprvé spatřil toto nejkrásnější stádo se seznamem jmen.
28. Poté oběhne také všechny ostatní dveře a spatřuje Slunce, ostatní planety a měsíc, ale vše ve velkých vzdálenostech, jako přirozeně ze Země. Jen tu ještě ve a své dřívější podobě stojí onen sál, v jehož středu je postavena často již zmíněná tabule a vedle ní astronomický mechanismus
29. Ale tyto předměty se našemu Martinovi nelíbí. Proto se nyní odebere ke dveřím výcho-du a chce pospíšit do domu Páně. Ale také ten se stal neviditelný! Protože však ani tento dům již nespatřuje a malá zahrada kolem jeho domu vypadá velmi pustá a nezve ho k žádné půvab-né procházce, vrací se celý zoufalý do svého domu kde nalézá vše stejné a nezměněné.
30. Tu stojí chvíli jako sloup před bílou tabulí, která je na jedné straně prázdná a na druhé straně dosud popsána oněmi právě uvedenými latinskými úslovími. Když se mu stává čas příliš nudný, postoupí několik kroků kupředu k astronomickému mechanismu a začne opět pozorovat Zemi. Ale mluvit se neodvažuje, jelikož teď pozoruje, že to s ním začíná být zcela zvláštní
předchozí kapitola obsah následující kapitola