předchozí kapitola obsah následující kapitola
Pohled na Měsíc jedenáctými dveřmi.
Biskup Martin a měsíční mudřec.
1. (Pán): „Pohleď, nyní jsme u jedenáctých dveří! Pohleď tam, podívej se dovnitř a pak mluv, co vše zde spatřuješ!:
2. Biskup Martin pohlíží nyní chvíli dovnitř a praví pak poněkud rozdurděn: „Cožpak je to za opravdu směšný svět?! Lidé poněkud větší nežli na zemi polní králík a krajiny tak krásné jako jsou na zemi opravdové komposty a pařeniště. Stromy mají as několik pídí výšky, jako na zemi kleč, ostružinové a jalovcové keře. Nejlepší jsou ještě hory, které jsou skutečně velmi vysoké a příkré! Moře ještě nevidím, zato však jezera; největší z nich má podle pozemské míry as 10 000 věder vody! Saprment, to je rozdíl mezi dveřmi č.10 a 11.!
3. Á, áá, - -copak je to za větroplacha a ještě k tomu s jednou nohou? To je asi jen zvíře a nikoli lidská bytost?! Objevují tu ještě celé stádo zvláštního druhu svišťů! Je to vůbec pozoru-hodné! Dosud jsem ještě nikde neviděl zvířat a zde, na tomto směšném světě je najednou téměř více zvířat než lidí; má to být skutečně svět zvířat? – Ano, ano, hle tu přichází ještě velké stádo jakýchsi ovcí! Škoda, že nevidím voly a osly, abych se mohl radovat ze sobě rovných! Také ptáci jsou tu; jen aby mezi nimi nebyli žádní příliš veselí!
4. Tu, tu, tu, to je věru žertovné! Tu jsou lidé zcela srostlí! Ženuška sedí mužíčkovi jako hrb na zádech a mužíček se nafukuje jako rosnička a napjatým břichem dělá lomoz jako na zemi turecký plukovní bubeník! To je skutečně velmi žertovné a ve značné míře i směšné!
5. Skutečně Pane, když jsi stvořil tento malý Svět, tu se Tvá všemohoucnost a moudrost příliš nenamáhala; neboť pokud nyní tento malý svět vidím, je vlastně proti tomu všemu co jsem dříve viděl, spíše nudný nežli nějak vznešený. Tu musím zas odprosit Zemi za to, co jsem o ní u č. 10, příliš mnoho špatného mluvil; neboť proti tomuto světu je až na jeho lidi, přece jen pravým pánem! Řekni mi ó Pane co nejmilostivěji, jak se zove tento Svět?! Ten již přece nemůže být v oblasti našeho Slunce?!”
6. Pravím Já: „Ó ano, hle to je Měsíc Země a tito lidé bylo odňati Zemi, podobně jako celý Měsíc sám, který sice byl tehdy nejhorší části Země, nyní však je mnohém lepší nežli celá Ze-mě! Proto se také nyní stal školou pro velmi světácké duše. Neboť hle, lépe je hubený malý svět s tučným duchem, nežli tučný velký svět s nanejvýš hubeným duchem!
7. Hle, jakkoli tito lidé zde vypadají na venek uboze, budeš mít ještě dlouho co činit nežli budeš v duchu tak tučný, jak oni už dávno jsou!
8. Aby ses však prakticky naučil poznávat, jak to vypadá s moudrostí těchto lidí, přiblíží se k tobě jedna dvojice a promluví si s tebou o různých věcech. Hle, tu již sem přichází jedna tako-vá dvojice; taž se jich na různé věci a buď ujištěn, že ti odpověď´ dlužní nezůstanou: Staň se !”
9. Praví biskup Martin: „Ano skutečně,, skutečně, tu je již takový páreček; přiblížil se k nám ihned se svým celým světem, kterého zřejmě používal jako lodi. Pohleď, z blízka vypadá ten páreček zcela žertovně, zejména ona malá ženuška: Ale jak pozoruj, jsme asi pro ně neviditel-ní, protože se dívají kolem sebe jako naplnění tušením, že skutečně něco pozorovali, ale ne-mohli však nic objevit!”
10. Pravím Já; Musíš k nim blíže přistoupit a tím se dotknout jejich malé oblasti pak už tě lépe rozeznají! Obyvatelé Měsíců všech Planet mají tu zvláštnost, že duchy ostatních Planet spatřují úplně teprve tehdy, když jsou tito duchové v jejich malých oblastech. Důvod toho zjevu je ten, že měsíce Planet jsou nejspodnějším, i nejhmotnějším stupněm, takřka jako je také lejno zvířat jejich nejspodnějším a nejhmotnějším stupněm, - ale často užitečnějším nežli zvíře anebo člověk sám! – Učiň nyní, co jsem ti pravil a onen páreček tě ihned uvidí!”
11. Biskup Martin učiní, co jsem mu přikázal a onen páreček spatřuje ihned Martina a obdi-vuje jeho velikost; Martin však začne ihned následující rozhovor s oběma měsíčními obyvateli řka a tázaje se: „Jste vy skutečně obyvatelé tohoto malého Světa, anebo jsou ještě jiní, větší nežli vy a snad moudřejší?”
12. Praví oba: „Jsou tu jen v náležitém počtu lidé jako my; ale jinak je tu ještě mnoho tvorů a na opačné časti této Země bydlí kajícníci, kteří přechází nezřídka k nám, aby se od nás učili vnitřní moudrosti. Tito kajícníci sem však přichází obyčejně s jiného světa, nejspíše se světa, s kterého jsi také ty! Jsou sice postavou velmi velcí, ale podstatou velmi malí. Také ty vypadáš velmi velký; ale vlastní člověk je v tobě sotva ještě vidět!
13. Co však činíte vy velcí lidé, jimž je dáno mnoho života? Proč si tohoto tak málo uchová-váte? Je-li tu doba rozsévat plody, z kteréhož výsevu má člověk uchovávat svůj pozemský život a výživou jej zaopatřovat, tehdy je člověk naplněn pílí a pracuje, pokud mu jen síly stačí, jako červ ve zpuchřelém stromě nepřetržitě dále a nedává se rušit všelijakými vyskytujícími se pře-kážkami. Snáší horko a velkou zimu, déšť a jiné nepohody. Svého těla nešetří a svůj na nitce visící krátký život uvádí nezřídka do největšího nebezpečí, aby pro něj vydobyl skrovnou potra-vu; ale pro zachování a udržování a zdokonalování vlastního vnitřního života, pro vlastní věčné, svaté, velké Já koná málo – anebo nic!
14. Co bys řekl zahradníku, který by na svém pozemku sázel ovocné stromy a když by pak vydaly květy a ochranné listí, považoval by tyto prvé výhonky již za plod, strhal by všechny kvě-ty a listí s haluzí a ozdobil by jimi zápraží svého domu?! – Takový zahradník by byl jistě nej-hloupějším bláznem; neboť v době, kdy by jeho soused sklízel bohatou žeň, musel by on hla-dem zmírat, protože by jeho stromy nenesly žádné plody!
15. A není každý člověk u sebe zcela podobným ještě v mnohém větší míře blázen, použí-vá-li svého pozemského života, který je jen květem a listím k vnitřnímu opravdovému životu, již jako plodu a takovým nepřirozeným a nejvýš nezralým požitkem ničí vlastní plod, který z něho má teprve vzejít a který je pravým věčným životem ducha?! Copak vzrůstá opět k novému, ne-pomíjejícímu životu: Květ, listí anebo vnitřní símě uzrálého plodu? Hle , jen ono símě!
16. Tak je tomu také s každým člověkem! Jeho tělo, jeho smysly, jeho vnější rozum, jeho prozíravost, - jsou květy a listí. Z těch povstává zralá duše a tato náležitá dobrá zralost obsahu-je pak v sobě také zralé jádro a toto jádro je nesmrtelný duch, který ve své úplné zralosti vše uchopí a promění ve svou nesmrtelnost, podobně jako zetlívavé masité tělo, je-li namazáno éterickým olejem nezetlívavosti, stává se nezetlívavým.
17. Hle, velký člověče, toto je naše moudrost! Abychom ji uskutečnili, následujeme poznaný řád nejvyššího Ducha Božího a tak jsme úplně tím, co jsme. Poraz mě nyní můžeš-li; já jsem ochoten vše od tebe snést!”
18. Nad touto řečí udělá náš Martin zaražený velmi dlouhý obličej a nemůže se dost vyna-divit nesmírné pro něho moudrosti tohoto měsíčního párku. Teprve za dlouhou chvíli praví: „Á, áá, - u vás měsíčňanů bych byl hledal přec spíše vše možné jen ne takovou hlubokou moud-rost! Kdo vás učil takové hluboké moudrosti? Neboť ve vás samých nemůže přece vzniknout?
19. Zvířata sice poznávají svůj řád instinktivně a vyvíjejí jej zcela přirozeně ze svého přiro-zeného řádu, který je právě jejich instinktem, - také všechny rostliny musí rozvíjet to, co je do nich vloženo, ale právě proto zvířata a rostliny jsou jako takové čím jsou, souzeny. Člověk však, který je bytostí svobodnou, musí to vše teprve vnějším poučováním do sebe jako úplně prázdné nádoby přijmout a slovo Boží moudrosti musí být do jeho srdce vloženo jako símě do země, aby teprve potom mohl dospět k sebepoznání a z něho k poznání Boha a jeho řádu; nedostane-li se člověku naprosto žádného vyučování, zůstává hloupějším nežli každé zvíře a prostý pojmů jako kámen.
20. Jelikož vy jste však nepopíratelně také lidmi se stejnými božskými právy jako našinec, pak jste patrně také jednou obdrželi poučení a to prostředně anebo bezprostředně od Boha Samého, jinak by mně tvá moudrost byla největším divem, s jakým jsem se zde dosud setkal; neboť u všech prvotních lidí musel být prvým učitelem Bůh, neboť jinak by byli všichni lidé až do nejnovější doby ve svém vzdělání daleko pod stavem zvířecím. Neboť kde by bylo slepé A, kdo by byl potom mohl dát světlo tomu B? A kdyby takovým způsobem zůstávalo nutně slepým také B, odkud by pak mělo dostat světlo C, atd.? Jelikož jsi však velmi osvíceným člověkem, řekni mi co nejlaskavěji, jak ono nezneuznatelné, podstatné Boží světlo k vám přišlo a kdy asi!”
předchozí kapitola obsah následující kapitola