předchozí kapitola obsah následující kapitola
Další obdivuhodné objevy biskupa Martina na jeho Slunci.
Důvod různé velikosti slunečních obyvatel. Obři na Slunci.
Láska a moudrost jako pravé veličiny ducha. Martinův
nářek nad zemí a jejími obyvateli.
1. Biskup Martin obrací svůj pohled ke Slunci a pozoruje velké výjevy a podivné věci na jako svítící půdě. – Po delší chvíli svého pozorování opět praví: „Pohleďte sem, - pohleďte sem, - ještě stále totéž Slunce a přece zcela jiní lidé! Také sice velmi krásní, - ale jejich krásu lze aspoň snést; neboť se podobají lidem spatřeným již na ostatních Planetách, ani i obyvatelům naší Země!
2. Nyní vidím několik pásů, které se táhnou rovnoběžně kolem Slunce a v každém pásu spatřuji jiné lidi, jedny velké, druhé opět poněkud menší, opět jiné zcela malé a – ó u všech všudy, u všech všudy! – A tu nakonec jsou však lidé! Ó saprment, saprment, jsou ale velcí! Ó jé, ó jé, na těchto lidech by ti druzí přímo jako příživní lidé mohli místo určitých zvířátek zcela pohodlně po hlavě mezi vlasy lézt!
3. Ó Pane, ó Pane, odpusť mi mou poněkud špinavou poznámku! Uznávám že nepatří sem na místo nejvznešenějšího; ale při pozorování těchto nesmírných lidských obrů nelze se jí ubránit! Shledal jsem sice již na několika jiných Planetách, jako na Jupiteru, Saturnu, Uranu a Mironu, že jejich obyvatelé jsou větší a mnozí velmi značně větší než lidé na Zemi, kterou jsem obýval; ale proti těmto obrům jsou všichni obyvatelé ostatních planet pouhými příživníky!
4. Kdyby byl takový obr na Zemi, přečníval by o mnoho největší její hory! Ne, ne, to je opravdu víc než nesmírné! Řekni mi, můj nejmilejší Pane Ježíši, Ty můj Bože a můj Pane, pročpak tito lidé jsou tak hrozně velcí?! Neměl bych se Tě sice na mnoho tázat; ale jelikož jsem se Tě při tomto nynějším pozorování dosud na nic neotázal, odpusť mi tuto prvou otázku a dej mi co nejmilostivěji vysvětlující odpověď na tuto mou prvou otázku v této podivné věci!”
5. Pravím Já: „Poslyš tedy a dobře si to uvědom! Neviděl jsi nikdy na Zemi, že tu mají vojíni různá děla od nejslabšího do nejtěžšího kalibru?! A kdybys do malé pušky dal náboj nejtěžšího děla, co by se tím stalo malé pušce? – Hle, silný náboj by ji na nejmenší kusy roztrhal!
6. A co by se stalo s Planetou, kdyby byla naplněna silou Slunce? – Hle, kdyby země byla ponořena jen na minutu do mocné záplavy světla Slunce, byla by tak zničena, jako když dopad-ne kapka vody na žhavý kov! Proto také musí Slunce být velmi silným a pro tuto velikost po-měrně silným tělesem, aby mohlo sílu do něho vloženou ve vší plné činnosti chovat a udržovat!
7. Položíš-li pírko na vejce, nerozmáčkne se, neboť má dostatek pevnosti, aby sneslo tíhu pírka; ale kdybys položil na vejce váhu sto liber, pak by se vejce pod příliš mocným tlakem příliš těžké váhy zcela rozdrtilo!
8. Mohl by obr obléci kabát dítěte? – jistě ne! A kdyby to přece učinil, co by se s tím kabá-tem stalo? – Hle takový kabát by byl na mnoho kusů roztrhán!
9. Tak má také v celém stvoření každá věc svou míru, - malá věc má to, co jí náleží ve všech jejích poměrech a velká věc svým způsobem má také vše v přiměřených poměrech.
10. Jako tedy nyní vidíš, že jsou Světy nejrůznější velikosti, aby mohly chovat přiměřenou sílu, tak jsou také na světech ve stejné míře různě velcí duchové, kteří k svému dočasnému nesení potřebují také různě velká těla!
11. Avšak opravdová velikost ducha se ovšem neměří jeho objemem, nýbrž jen jeho láskou a moudrostí; ale hleď, to jsou ještě praduchové, kteří tu ve svobodném stavu naplňovali celou sluneční oblast v plné hojnosti! Jelikož by však též oni rádi brali blažený podíl na Mé Říši, musí kráčet též po úzké cestě masitého těla! Až odloží tělo, pak budou mít pro svou velkou jemnost a pokoru také právě jen náš objem, - ale zajisté také objem dřívější, budou-li ho potřebovat! –
12. Nyní víš vše, čeho ti třeba vědět v této sféře a pro tento stav; dívej se tudíž nyní opět dále a řekni, co ti napadne, abychom mohli brzy přejít k jedenáctým dveřím! Staň se!”
13. Biskup Martin pohlíží nyní opět do světelných nic Slunce a objevuje tu brzy převeliké chrámy a jiné obytné budovy, také silnice a nejsmělejší mosty a zase převelebné vysoké hory, které se táhnou v hlavních pásmech kolem celého Slunce, rozdělujíce je v pásy, z nichž každý pás má jiné obyvatele a jiné způsoby života, jiné mravy a jiné obyčeje; rovněž tak objevují nyní také, že po obou stranách středního a hlavního pásu mají dva pásy navzájem většinou ve všem tu největší podobnost.
14. Především se mu však nejlépe líbí přece jen vždy lidé středního pásu, na jejichž nad-měrnou krásu si nyní již poněkud více zvykl; jenže k němu nesmí příliš blízko přistupovat, zejména ženy a děvčata už docela ne, protože jsou příliš krásné a vábné. Ale i mužové ho silně vzrušují, protože i oni jsou tak nadmíru krásně a půvabně vytvářeni, že tato země ještě nikdy nenosila bytost ženského druhu takové křepkosti, měkkosti, oblosti a jemnosti!
15. Po delším bedlivém prohlížení spatřuje uprostřed hlavního pásu budovu, která nádhe-rou, leskem a přehojnou výzdobou předstihuje v tak vysoké míře vše, co bylo dosud viděno, že vše, co byl dosud náš Martin viděl, sotva se může za něco považovat; a kolem této budovy krá-čí lidé tak velice krásní, že se tímto pohledem jako ve mdlobách hroutí a dlouho nemůže ze sebe vypravit ani slova.
16. Teprve po delší chvíli začne opět biskup Martin opět jakoby zcela vyčerpán spíše sténat než mluvit a dosti nesouvisle praví: „Můj Bože a můj Pane! Ach kdo na světě by si pomyslel něco takového! Slunce, svítící kulaté těleso, - kdo by to na jeho půdě tušil?!
17. Čím jsi, Země, nyní proti této přenekonečné nanejvýš oblažující nádheře?! Čím jsou ona nejdravější lidská zvířata Země proti těmto nevýslovně krásným bytostem, plným přene-beské záře, krásy a nanejvýš blažené a vlídné vznešenosti, o níž si ani ten nejlepší člověk ne-dovede učinit nejslabší pojem?!
18. Na Zemi jsou lidé tím necitelnější a často tím ďábelštější, čím v nádhernějších palácích bydlí, čím něžnější je jejich kůže a čím skvělejším oděvem mohou ověsit svou kůži; zde je to právě naopak! Ach, ach něco takového je na Zemi neslýchané, nikdy nevídané!
19. Zde, jak právě objevuji, ti nejmoudřejší sídlí v nejnepatrnějších chatrčích na horách; na Zemi je příbytek domněle nejmoudřejšího vrchního pastýře křesťanství přímo největší, nejbo-hatší a nejskvělejší a jeho šat je samé hedvábí, zlato a nejdrahocennější drahokamy! Zde je tomu právě naopak! Ach, ach a obyvatelé Země mají být dětmi Božími?! Ano, dětmi Satanovými jsou vůči těmto slunečním dětem! Vůči těmto nejčistším nebeským dětem nemohou ani ničím jiným být.
20. Těmto dětem nebylo evangelium nikdy hlásáno a přece svou přirozeností jsou čistým evangeliem samým, což také zřejmě být musí, jelikož tento přenebeský řád ve všem, co se zde objevuje, si nelze na věky jinak myslet! Ano, ano, zde spatřuji nejčistší, nejopravdovější a nej-správnější vykládané slovo Boží!
21. Pohleďte na polní lilie, nepracují a nesklízí nic do svých stodol a Šalomoun ve vší své královské nádheře nebyl oděn jako jedna z nejnepatrnější z nich! Zde vidím nesčetně mnoho těchto lilií; nemají pluhu, nože, nůžek, tkalcovského stavu, ani rámu na vyšívání a kde na celé Zemi žije královský syn, královská dcera, která by se směla přiblížit jedné z nejnepatrnějších těchto nebeských lilií!?
22. Ó lidé, lidé, kteří obýváte Zemi zatemňujíce a zamořujíce ji, co jste a co jsem já proti těmto slunečním národům?! Pane, Pane, ó Pane, my nejsme ničím nežli nejprostšími ďábly a svět je peklo samo in optima forma! Proto také jsou Hvězdy tak daleko od Země, aby od ní ne-mohly být zamořeny!
23. Ó Bože, Ty jsi svatý a nekonečně vznešený! Ale ve Své zlobě Ses asi kdysi vyplil a z toho nejspíš povstala země a její tvorové; z Tvé někdejší kletby, kterou jsi kdysi zahřměl do nekonečnosti!
24. Ó Pane,odpusť mně tuto mou nynější poznámku, - ale nemohu se jí při pohledu na toto nebe ubránit! Nyní se hrozím Země a jejích obyvatelů jako nějaké nanejvýš jedovaté zapáchají-cí zdechliny!
25. Ó Pane, vyšli mě do všech nejnekonečnějších prostorů, ale jen mně věčně nikdy nepo-sílej na Zem; neboť je pro mě peklem všech pekel a její obyvatelé jsou nepolepšitelní ďáblové, kteří si učinili hlavním zaměstnáním pronásledovat nemnohé anděle mezi nimi až do poslední kapky krve.
26. Ó Pane, Pane, dopusť jednou konečně náležitý soud na toto jedinečně hanebné místo v Tvém celém nekonečném stvoření! Čím více tyto nádhery pozoruji, tím více se mně vnucuje myšlenka, že celá Země i se svými vlastními obyvateli není také naprosto dílem tvým, nýbrž dílem Satana, nejvyššího všech ďáblů, - krátce řečeno, bez ostychu a bez ubrousku před ústy! Tu je jen neřest, smrt a záhuba a toho Ty, ó Pane, na věky nejsi Tvůrcem!
27. Ach, ach, jak nádherně, jak nekonečně nádherně je zde, kde vládne věčný řád Tvého slova – a jak bídně a trapně je naproti tomu na Zemi, která je kletbou z Tebe, protože se všemu, co je v Tvém řádu, stále protiví! Ó Pane, suď ji, - ó Pane zahub a znič ji na věky; neboť není nikdy hodna Tvé milosti!”
28. Pravím Já: „Buď jen klidný, nyní ještě nevidíš to pravé, ačkoliv jsi mluvil správně; pojď nyní však se mnou k jedenáctým dveřím, tam spatříš leckteré poměry jasněji a jinak je posou-díš! Proto Mne následuj! Staň se!”
předchozí kapitola obsah následující kapitola