předchozí kapitola obsah následující kapitola
Tajemství desáté komory: Slunce se svou neporovnatelnou
nádherou. O podstatě světla, divy slunečního světa. Krása
slunečních lidí. Krása vnitřní dokonalosti.
1. (Pán): „Hle, stojíme před desátými dveřmi; mluv tedy o všem, co zde uvidíš!”
2. Praví biskup Martin: „Pane, co zde mám mluvit? nevyslovitelný lesk světla oslňuje mé oči a přepodivná a přenádherná nebeské harmonie proniká k mým uším! To je vše, co mohu říci o pohledu těmito dveřmi; neboť skutečně, nevidím jinak nic jiného nežli jak bylo řečeno, nezměrně silné světlo a neslyším také nic nežli jedině jen právě onu nebeskou harmonii, která jak se zdá, přichází ke mně z onoho světla!
3. Světlo naplňuje zde podle všeho také prostor, který je zajisté úplně nezměrný! Neboť kamkoli se jen mé oko obrátí, není nic nežli světlo a zase světlo; přitom však je nicméně nanej-výš zvláštní, že tato nesmírná spousta světla nedává těmito otevřenými dveřmi více tepla!
4. Pane, co je to? Je to snad domácí lampa tohoto Tebou mně daného domu? Anebo je to snad dokonce Slunce, to jest miniaturní Slunce onoho skutečného velkého Slunce, které svítí zemi?
5. Pravím Já: „Ano, tak tomu jest; je to přiměřené Slunce v Tobě! Až bude tvé oko zvyklejší světlu, pak uzříš už také jiné věci v tomto světle; proto se dívej jen malou chvíli upřeně dovnitř a brzy začneš nadmíru velebit bohatství tohoto světla!”
6. Biskup Martin se nyní zadívá náležitě do světla slídí a zírá a zírá, kde by mohl spatřit ně-co jiného nežli jen pouhé světlo. Ale stále ještě nic nespatřuje a po chvíli opět praví: „Pane Je-žíši, - nejde mi to, nejde mi to! Mně už přímo přechází zrak a dosud nevidím ještě nic nežli svět-lé a světlo! Je to sice krásný pohled, - ale přitom přece jen poněkud nudný! Ale to právě nic ne-vadí; když jen vidím Tebe, pak v tomto světelném moři věčně nepotřebuji vidět žádnou podiv-nou věc plovat! – Ale je to skutečně pozoruhodné, nic než světlo a jaké světlo!
7. Pane můj. Nemilejší Ježíši, copak je to vlastně světlo? Na světě se učenci dodnes přou, co je to světlo a tvrdí to nebo ono; ale nakonec se přece zase ukáže, že tu ani jeden ani druhý nic neví a ničemu nerozumí: Slyšel a četl jsem ledacos o tom, ale také ze všeho toho poznal, že učenci světa v žádném oboru tak málo nevědí, jako právě – o podstatě světla! Proto kdyby to byla Tvá vůle, mohl bys mi nyní podat několik pokynů o podstatě světla, ježto již přímo mešká-me u této světelné brány?!”
8. Pravím Já: „Hle, Já Sám jsem všude světlo! Světlo je Mým rouchem, protože Mou zá-kladní podstatou jest věčná nejneúnavnější činnost a tato činnost Mne pak všude proniká a ob-klopuje. Kde je domovem velká činnost, tam je také velké světlo; čím více jsou činni, tím větší je také jejich světlo, neboť světlo není o sobě nic jiného nežli pouhý zjev činnosti andělů a lepších lidských duchů. Čím výše jsou činni, tím větší je také jejich světlo,
9. Slunce se také lesknou více nežli Planety, protože na nich a v nich je domovem milion-krát větší činnost nežli na Planetách. Rovněž tak je také světlo archanděla větší nežli světlo nějakého pouze malého moudrého andělského ducha, protože archanděl má na starosti celé sluneční oblasti, zatím co malému andělskému duchu je přidělena jen nejmenší oblast na zemi anebo dokonce jen na jejím Měsíci.
10. Rovněž tak se také diamant leskne silněji nežli obyčejný pískovec, protože v jeho čás-tech jest velká tebou vypočitatelná činnost, následkem které je tak tvrdý –což u pískovce jistě není; neboť je jistě třeba více činnosti k vytvoření soudržnosti diamantu nežli pískovce!
11. Zkrátka a dobře, kdekoli na nějaké věci objevíš větší světelnost a lesk, můžeš také vždy soudit na větší činnost; neboť činnost je světlem všech bytostí a věcí. Zření oka záleží pak v tom, aby tuto činnost všude postřehovalo. Je-li zření ještě nedokonalé, spatřuje jen světlo a lesk; je-li však dokonalé, spatřuje onu podstatnou činnost samu, - což nyní v tomto světle tak brzy spatříš, až se nyní tvé zření zdokonalí.
12. Proto dej nyní pozor a uzříš věci, které tě uvedou v nejvyšší úžas; neboť nyní nemáme před sebou Planetu, nýbrž Slunce! Pozoruj a pak mluv!”
13. Po dosti dlouhé době, po kterou se náš Martin díval do oné světelné spousty, začal se divit a jeho podivování nebralo téměř konce.
14. Když jsem se ho otázal, co ho nyní tak velice uvádí v údiv, praví:
15. (Biskup Martin): „Ó Pane, ó Pane, ó Pane! Pro Tvé nejsvětější jméno, - ááá! Je to mož-né?! Je možné, že Ty bys mohl všechny tyto divy přehlédnout, pořádat a řídit?! - Ne, ne, to je nad veškerou lidskou ano i andělskou představivost! Ö můj Bože, můj Bože, Ty jsi nekonečně, nepochopitelně veliký a Tvé slávy a nádhery věčně není konce! „
16. Pravím Já: „Nuže, copak to vidíš, že tě to uvádí do takového zbožného vytržení? Mluv přece, co to je, co vidíš?!
17. Praví biskup Martin: „Ach Pane, ach Pane, co mám mluvit tam, kde před nekonečně velkou nádherou a přenebeskou krásou a velebností pozbývám smyslů?!
18. Opravdu, to je pro mě zcela nevyslovitelné! Nesmírně krásní lidé, - to je jediná věc, kte-rou poznávám tím, čím jest; vše ostatní je mi však nevyslovitelné! Neboť takové převznešené věci jsem nikdy neviděl; ani nejnádhernější fantazie nejmoudřejšího člověka nikdy nic takového netušila! Vše, co jsem dosud viděl, bylo sice nanejvýš půvabné a krásné – ale srovná-li se to s tím, co spatřuji zde, klesá to opět v nicotu!
19. Zde je nyní všeho nekonečná hojnost, že ji nelze při sebe přesnějším pozorování věčně nikdy přehlédnout; a mimo to rozvíjí se zde stále nové předtím nebývalé divy, z nichž každý nový div je vždy nádhernější nežli předchozí!
20. Jedině lidé si zůstávají stejní, ale ovšem v tak nevýslovné kráse, že bych nad tím zalezl přímo do samého prachu; vše ostatní se však střídá jako symetrické zrcadlové obrazy optické-ho pozemského přístroje, známého pod jménem kaleidoskop.
21. Dokonce i krajiny se mění! Kdy byla dříve rovná půda, vyrůstá pojednou nesmírná hora; ta pohání sebou vody a rozsáhlé nivy se stávají moři; hory pukají a ihned se řítí nesčetný počet hořících světů z otvoru hory a pak prchají anebo padají jako velkou mocí puzeny ven do neko-nečného prostoru; naproti tomu padají rovněž tak Mnohé Světy z nekonečného prostoru opět zpět a zanikají tu jako jednotlivé sněhové vločky, dopadnou-li na teplou půdu.
22. Ach, ach, to jsou strašně velké zjevy, - a přece ti nesmírně překrásní tak přeblaženě vy-padající lidé kráčí mezi těmito výjevy a jak se zdá, sotva se o ně mnoho starají! Chodí ve svých přenebeských zahradách a obveselují se pohledem na přenádherné květiny, které jak pozoruji, se též před očima svých diváků mění a ve stále nádhernějších tvarech se obnovují. Ó Pane, nech mě tu jen aspoň ještě polovic věčnosti dívat se na to vše; neboť zde se podle mého míně-ní, ani ten nejvznešenější archanděl nemůže věčně nikdy dosyta vynadívat!
23. Ó. óóó, - jen ti lidé, ti lidé! To je věru k nevydržení! Ta plnost ta měkkost a oblost, ta bě-lost a ten nádherný překrásný půvab obličeje! Ne, ne, ne, to je příliš nebeské! Já to nevydržím! Já to nevydržím!
24. Ach, ach, ach – tu jich přichází několik docela blízko ke mně a já mohu v nevyšší míře obdivovat jejich přes veškerou lidskou představu povznešené a překrásné rysy obličeje a vpravdě nesmírně harmonicky krásně vybudované tělo a přes míru žasnu! Jsou nyní úplně zde – ano jsou tak blízko u mě, že bych je mohl velmi snadno osloviti; ale kdyby tito přenebesky krásní lidé začali se mnou hovořit, to bych nevydržel! Ó Pane, jediným slovem z těchto nebesky překrásných úst byl bych zcela zničen!
25. Ó Pane, ó Pane učiň, aby se opět odebrali všichni zpět; neboť při pohledu na ně jímá mě závrať!Připadám si jako někdo, kdo není a jako někdo, kdo je pohřížen do unášejícího snu! Ach to je nevyslovitelné!
26. Bože, velký všemohoucí Mistře Světů, jak Ti bylo možno v této nanejvýš prosté lidské formě, která je přece v základu vždy táž, uskutečnit tak nekonečnou rozmanitost a tuto nesko-nalou krásu a to ve všech těch nesčetně různých odchylkách?! Já bych si mohl zajisté předsta-vit jednu nejkrásnější formu, všechny ostatní však jsou méně krásné; ale zde jsou formy ne-sčetné a každá jest svým způsobem nekonečně krásná! Ó Pane, to je nepochopitelné to je čistě nepochopitelné!
27. Já jsem míval na světě vždy tu přehloupou představu, že na dokonalém nebeském du-chovním světě a vlastně v něm, vypadají všichni blažení navzájem tak úplně stejně jako vrabci na zemi; ale jak nyní vidím, teprve zde je domovem ona pravá rozmanitost, která na světě byla strašně silně smrtelným tělem zakryta!
28. Ach, ach, to se stává vždy nádhernější, nádhernější, nádhernější! Tu, tu přichází opět nová dvojice! Ó Pane, ó Pane ó Pane! Ne, tu zůstává nyní můj rozum dočista stát
29. Pane, drž mě, - jinak se zhroutím jako prázdná punčocha! – Áááá, to – je ženská bytost! Poznávám ji podle vysokých vlnících se ňader! Ó Ježíši, ó Ježíši můj – ale to je nádhera, tak nanejvýš nevyslovitelná krása, že by se člověk přímo rozplynul v nejjemnější sluneční prach!
30. Ta neskonalá něžnost nohou, ta nanejvýš bujná plnost všech ostatních částí těla, ta zář, která je obklopuje, ten nekonečně sladký a převlídný pohled z dvojice očí, - ach, ach, pravím z dvojice očí, při jejichž popisu by sám archanděl Michael jistě přišel do největších rozpaků!
31. Zkrátka, já jsem nyní již docela hloupý, jsem nekonečně hloupý – strašně hloupý – mu-sím být! Chtěl jsem se ještě něco zeptat, - ze- ze- ze- zeptat, ano správ ě zeptat! Vzal ďas tu otázku! Jsem nyní hloupý, ó jsem osel anebo ještě jiný hloupější dobytek! Ano, ano. Nosorožec jsem ! Koukám tu dovnitř jako vůl na nová vrata a téměř zapomínám, že jsi ó Pane u mě Ty, proti němuž jsou i všechny tyto krásy naprostým nic! Neboť kdyby Tys chtěl, mohl bys jistě v okamžiku vyvolat ještě nekonečně větší nádhery!
32. Pane, já jsem se nyní sdostatek potěšil těmito Tvými přenebeskými krásami! Pro mě jsou až příliš čisté a příliš překrásné; dej mi tedy spatřit pět něco zcela obyčejného, abych se mohl opět nalézt a sám na sebe pohlédnout, aniž bych se zhroutil nad svou děsně ošklivou po-dobou u porovnání s těmito nekonečně překrásnými nebeskými bytostmi!
33. Skutečně, podívejme se, - ó ó, jsem já to jasný pavián a zcela strašně hrubý hulvát! Ne, ááá, je to přece jen rozdíl mezi mnou a těmito anděly andělů! Přímo bych zvracel, když se na sebe podívám! Je to hrozné, hrozné a něco jsem také již duch, který by měl přece jen lépe vy-padat, nežli nějaký tělesný člověk na zemi! – Ale jak to tedy přijde, že tito lidé jsou tak neskona-le krásní a my, Tvé děti, vypadáme naproti tomu jako praví paviáni, zejména já?!”
34. Pravím Já: „Protože jste Mým srdcem; oni však jsou Mou kůží! Ale Mé děti také vypada-jí neskonale krásné, jsou-li dokonalé; podobají-li se však nedokonalostí tobě, pak ovšem zrovna příliš krásně nevypadají. Proto přičiňuj se o zdokonalení a staň se dokonalým, pak se tvá podo-ba dostane už také nebeský vzhled!
35. Já však chci, abys zřel tyto velké čisté krásy, aby ses v jejich světle tím spíše a tím rychleji poznal; proto se dívej jen ještě po jistou dobu do tohoto světla a pociťuj svou vlastní duševní ošklivost, aby se tím rozbila, zkřehla a uzrála a aby pak v ní Můj duch povstal a v nebeského tvora se přetvořil!
36. Neboť hle, ty ještě dávno nejsi zrozen z ducha! Proto jsem tě přesadil sem do této za-hrady, podobně jako do mohutného skleníku, abys mohl dříve dospět k úplnému znovuzrození! Ale musíš se také jako ušlechtilá rostlina nechat pěstovat! Neboť slyš a pochop: Trní a bodláčí se v nebeských zahradách a sklenících nepěstuje! Uvažuj nyní dále a mluv; ale jen málo se taž! Staň se!”
předchozí kapitola obsah následující kapitola