předchozí kapitola obsah následující kapitola
Objevy biskupa Martina v jeho příbytku. Dvanáct malých kabinetů
s pokrytými, dosud nepožehnanými duchovními pokrmy. Stádo
krásných děvčat. Krásná Merkuriánka. Tvarem dokonalá,
nazí lidé Venuše. Důležitost požehnání Páně.
1. (biskup Martin) : „Ale nyní mi něco napadá! Vedle tohoto sálu je ještě dvanáct vedlejších pokojů, do kterých se lze dostat těmito dvanácti dveřmi! Ano, ano, na to bych málem zapomněl a také na ona poněkud osudná zakrytá jídla v nich! Ne honem – ó ty si musím nyní ihned pro-hlédnout! Nuže, ve jménu Páně „Zdař Bůh,” jak říkají na Zemi horníci! I když tu také nejsou štoly a šachty, je tu však přece oněch známých dvanáct tajných pokojů, o nichž se ještě neví, co ob-sahují; proto také zde v nebi: „Zdař Bůh!”
2. Tu jsou konečně dveře č.1. Tak jen otevřít a vstoupit!Ó, ó, ó, ó u všech všudy, u všech všudy, u všech všudy! Spatřuji tu in optima forma v nelepší podobě mé krásné stádo!! Ááá- to si dám líbit! Při takovém obdaření nebude člověku ta milá věčnost ovšem příliš dlouhá! Ale nyní platí: Vpravo bok – čelem vzad! To je už jeden zakrytý pokrm č.1. Proto jen ke dveřím č.2.
3. Tu jsou již: Tedy v jménu Páně jen hezky pěkně a potichu otevřít; neboť nelze vědět, co vše se za nimi nachází! Hle, tyto dveře se poněkud hůře otvírají nežli ty předchozí; ale – jde, jde to přece! Bohudíky jsou otevřeny! Ale v této komnatě je poněkud temněji nežli v předešlé; proto musím vstoupit poněkud hlouběji dovnitř!
4. Ó, ó ó Nu copak je to už zase?! Tato komnata je větší nežli celá tato velká předsíň! A v pozadí objevuji velké množství zcela nahých lidí obého pohlaví: jejich počet je nepřehledný! Ó jemine, jemine – a jací to krásní lidé, zejména ženy!
5. Ó saprment, saprment, - tu přichází jedna právě ke mně! Mám na ni počkat? Ano, zajisté ano, ano zajisté, zajisté – musím na ni počkat; neboť tento pokrm opravdu není přikryt – ne, ne, ten není přikryt!
6. Ó saprment, u všech všudy, u všech všudy, u všech všudy, je to ale krása non plus ultra! Ta bělost, ta nejbujnější plnost, ta ňadra! Ne to je k nevydržení! Tato obloučká a měkoučká ru-ka, ty božské nohy a ten – mohlo by se říci – i pro samé nebe příliš vlídný, nejkrásnější nejslad-ší obličej a právě tak nebesky něžnou usmívající se tváří!
7. Á, áááá, áááá! Ne, ne, ne – já to nevydržím! Musím jít, - nemohu přece, ne já – je zcela nemožné! – Snad mi chce něco říci? – Je už zde – je zde, zde! – Tiše nyní, chce se mnou mlu-vit; proto tiše nyní, můj nevázaný jazyku!”
8. Žena praví: „Ty jsi zajisté vlastníkem tohoto domu, na kterého už dávno čekáme?!
9. Praví biskup Martin: „Ano – ó ano, ale ne a přece zase zpola ani: Byl jsem teprve nyní sem ubytován; skutečným majitelem všeho toho je vlastně nicméně Pán Ježíš, Bůh od věčnosti! Čím vám mohu posloužit a zejména tobě, přenebeská krásko nad všechny krásy celé nekoneč-nosti!?”
10. Praví žena: „Nechval mě tak velice; neboť hle, tamto vzadu je ještě nesčetný zástup žen, které jsou všechny neporovnatelně krásnější nežli já, proto jsem byla já jako nejošklivější k tobě poslána, abys nebyl hned zpočátku příliš oslněn!
11. Naše záležitost je však takováto; Hle, my všichni jsme lidé z té země, kterou vy děti všemohoucího, nazýváte Merkurem! Tento dům je tvůj; záleží nyní na tobě, zda nás podržíš k své službě – anebo také odmítneš! Všichni tě však prosíme, abys nám byl milostiv!”
12. Praví biskup Martin: „Ó prosím tě, nebeská, nejsladší kráso, - -óóó, kdyby vás bylo ještě tisíckrát tolik, nikdy bych vám neodřekl! Neboť láskou k tobě jsem všecek u vytržení! Přistup jen, nejkrásnější Merkuriánko a dej se obejmout! Óóó, - ne, ne ach, čím vlídněji se na mě usmíváš, tím se stáváš stále krásnější! Jen pojď a dej se obejmout!
13. Praví žena: „Ty jsi pánem; já však na věky jsem jen tvou otrokyní! Jestliže přikážeš, musím zajisté vykonat tvou vůli, která nám všem musí být svatou!”
14. Praví biskup Martin: „Ó, - prosím, prosím, má přenebeská! Co, otrokyně? – Toho ne-znám! Ty jsi ode dneška velitelkou mého srdce! Pojď jen, pojď, nejpůvabnější, ano nanejvýš nevyslovitelná kráso! – Ó Bože, ó Bože, je to ale krása! – Ne, ne, ne pro samé vzrušení nemo-hu ani řádně vydechnout!”
15. Biskup Martin chce padnout této nejkrásnější Merkuriánce přímo do náruče, když Já Sám mu zaklepu na rameno a pravím: Zadrž, Můj milý synu Martine, - to je také jeden ještě zastřený pokrm; teprve když Já ti jej požehnám, budeš moci padnout do její náruče, zachce-li se ti! Učiň tedy také zde své vpravo bok!”
16. Praví biskup Martin: Óóó – ó můj nejmilejší Pane Ježíši! Já Tě jistě miluji tak, jak jen Tě kdo může milovat; ale musím se Ti nyní s otevřeným srdcem přiznat; jakkoli Tě mám rád, - ale tentokrát bylo by mně skoro milejší, kdybys byl přišel o několik okamžiků později!”
17. Pravím Já: „To Já dobře vím a také jsem ti to již předem řekl, že budeš takto zakrátko ke Mně mluvit, ačkoliv ses tehdy nechtěl ode Mne odloučit! Ale Já neopouštím nikdy toho, kdo Mne jednou uchopil, - tedy také tebe ne! Proto pojď nyní rychle z této komnaty! Proč? To ti bude v pravou dobu sděleno! – Ty ženo, však ustup zase zpět!”
18. Žena ihned uposlechne a učiní jak jí byl přikázáno a biskup Martin Mne následuje s obličejem a obličejem poněkud protáhlejším, - ale nicméně přece co nejochotněji a to ke dve-řím č.3.
19. Nyní přistoupíme k těmto dveřím a hle ty se otevřou samy od sebe!
20. Biskup Martin nahlédne velmi zvědavě dovnitř a úplně se zděsí, když zde zří jako do nového světa a spatří v něm vedle nejpodivnějších nádher zástup blažených bytostí v nejdokonalejší lidské podobě, které jsou tak krásné, že nad tím našemu biskupu Martinovi přechází přímo všechny smysly.
21. Teprve po chvíli zvolá (biskup Martin): Ó Pane, Pane, Pane, Ty nekonečně přenádherný Tvůrče a Mistře všech věcí, všech bytostí, lidí a andělů, toť nekonečné! To je nad veškeré lidské pojmy příliš vysoko!
22. Ano, copak je to už zase?! Co je to za bytosti?! Jsou to již andělé anebo již snad nejbla-ženější lidští duchové? Jsou sice také nazí, - ale jejich jako Slunce bílá kůže, nejdokonalejší, neztepilejší vzrůst, nejvyšší, nejdokonalejší soulad v rozměrech jejich údů, vlastní lesk, který je obklopuje, to vše nahrazuje milionkrát nejnádhernější šat a já si nedovedu nádhernějšího, krásnějšího a vznešenějšího tvaru představit!
23. Ano Pane, nelze si představit chválu, velebení a čest, aby byl tím náležitě chválen a ve-leben a tím uctíván! Skutečně, skutečně, skutečně! Ty jsi svatý, svatý, svatý; nebe a Země jsou plny Tvých nádher! Budiž Ti proto čest od věčnosti do věčnosti!
24. Ó Pane, prosím tě, pojďme dále; neboť tento příliš nádherný pohled nemohu dále snést! Jen mi co nejmilostivěji řekni, co je to za bytosti!”
25. Pravím Já: „To jsou lidští duchové z Planety, kterou jste pojmenovali „Venuše!” jejich určením jest, aby vám, Mým dítkám sloužili, kdekoli a kdykoli jejich služeb budete potřebovat a tato služba je jejich největší blažeností. Proto je také učiníš vždy tím blaženějšími, čím častěji a moudřeji jich použiješ!
26. To však nejsou jediní, kteří čekají na tvé pokyny, nýbrž je ještě nesčetné množství ji-ných duchů z ostatních Planet, kterých se budoucně budete teprve muset učit moudře používat. – Nyní zatím víš, čeho ti vědět třeba; vše ostatní bude již následovat!
27. Avšak již z toho můžeš nyní pochopit, co naznačil Pavel slovy, když řekl: „Oko nevidělo a ucho nikdy neslyšelo a na mysl žádného člověka nepřišlo, co Bůh připravil těm kteří Ho milu-jí!”
28. Když jsi byl na světě, netušil jsi ovšem, proč tě mnohdy Hvězdy tak mocně přitahovaly; nyní však vidíš před sebou ten magnet, který tě na světě často tak magneticky přitahoval a mnohý vzdech a mnohé „Ach”, jak nádherné” Vyloudil z tvé tehdy velmi zkostnatělé duše.
29. Hle, to je již jeden způsob služby těchto bytostí, že se totiž svým pevným neochvějným chtěním přikrádají nezřídka k citlivým myslím pozemských lidí a vedou je vzhůru ke Hvězdám! To činili také tobě, dokud jsi jich ještě neznal – a budou to nyní tím více činit, ježto tě viditelně znají, jako ty nyní také znáš je i když také ještě poněkud nedokonale!
30. Nyní však pojď opět dále a to ke dveřím č.4. Tam uzříš opět něco jiného a ještě nádher-nějšího. Staň se!”
31. Praví biskup Martin: „Ale Pane, proč se nám tyto přenádherné bytosti nesmí přiblížit a proč musí být tebou dříve požehnány?!
32. Pravím Já: „Milý synu Martine, neviděl jsi nikdy na zemi, když ses procházel u řeky, že v téže době se také procházeli na druhém břehu jiní lidé anebo konali jiné obchodní cesty? Mohl by ses k nim snad, kdybys dostal chuť, ihned bez mostu anebo lodi dostat? – Ty pravíš : Nikoli! Pohleď však nyní: K čemu na světě slouží most anebo loď, právě k tomu slouží zde Mé požehnání!
33. Beze Mne nemůžeš ani na zemi, ani tu v nebi nic učinit! Mým požehnáním však je Má všemohoucí vůle, Mé věčné slovo „Staň se,”kterým vše, co tu jest, bylo učiněno; tedy tímto slo-vem musí být ke všem těmto bytostem učiněn také napřed most, aby ses ty mohl dostat k nim a oni k tobě beze škody! Vše však má svůj čas a svou chvíli, jejíž správné trvání mohu určit jedině Já Sám – a ten jemuž to zjevím!”
34. Praví ještě co nejrychleji biskup Martin: „Ale jakpak mohla potom ona krásná Merkurián-ka přijít tak blízko ke mně, že by mně byla padla do náruče, kdybys mě býval od toho nezdržel – a přece nebyla ještě jako zastřený pokrm tebou požehnána?! Co tedy sloužilo jí za most? Či byl to také jen pouze nějaký prázdný zjev?”
35. Pravím Já: „Milý synu Martine, nechtěj vědět více nežli co Já ti zjevuji, neboť všetečnost svrhla kdysi Adama a před ním prvně stvořeného andělského ducha! Proto: chceš-li býti úplně blaženým, musíš také ve všem následovat úplně Mých pokynů a nikdy nechtít vystoupit nad cíl, který ti staví Má nejvyšší láska a moudrost!
36. V pravý čas se ti vše vyjasní a toto zcela neklamné zaslíbení nechť ti postačí, - jinak při-jdeš ještě jednou na vodu, s kterou budeš mít ještě více co dělat nežli s vodou dřívější! Neboť dokud jsi kol svých beder neopásal ještě nebeské svatební roucho, dotud také ještě nejsi sku-tečným pevným nebeským občanem, nýbrž jen z pouhé milosti přijatým hříšníkem, který se zde může teprve mnohými cestami stát opravdovým nebeským občanem. Proto se nyní na nic dále netaž, nýbrž následuj Mne ke čtvrtým dveřím; staň se!”
37. Biskup Martin dává si nyní sám políček a beze všech dalších pochybností Mne následu-je, také lituje, že se Mne tak všetečně tázal.
38. Já však jsem ho těšil řka: „Buď jen klidný a neúzkostlivé mysli; neboť hle, žádné slovo, které vychází k tobě z Mých úst, není ti k soudu, nýbrž jedině k věčnému životu, - o tom buď ujištěn! – Zde však jsou také již dveře č.4. Ať se otevrou!”
předchozí kapitola obsah následující kapitola