předchozí kapitola obsah následující kapitola
Biskup Martin sám v sále svého domu. Pozorování zemského
globu a ostatních nebeských těles. Martinova dlouhá chvíle.
1. Nyní opouštím co do viditelnosti biskupa Martina a on jsa sám, začne sám se sebou takto debatovat: „Tak, tak, nyní jsem konečně jednou zase sám! Jsem zde sice opravdu nadmíru ne-besky vznešeně skvěle nasycen, požehnán a jsem tedy jistě také již blažený, přeblažený; ale jsem však sám a to úplně sám! Pouze mé ideje činí kejkle na všech stěnách, podobné obra-zům, které se tvoří na světě dutými zrcadly, nahoru a dolů, sem a tam; jinak tu však není ani komára, který by mně něco zabzučel!
2. Půjdu tedy k onomu velenádhernému zemskému globu a trochu se s ním budu obírat! Tu jest; věru, je to nesmírně nádherné umělecké dílo! Zde, ano, ano zde, hle právě zde je ono mís-to, kde jsem byl činný jako biskup, zde onen kostel, zde mé sídlo! A hle, zde je také hřbitov, zde můj hrob a jaký nádherný pomník! Ale jsou ti lidé přece jen blázni ano převelicí blázni, když sta-ví blátu pomníky a zapomínají na ducha! Kdybych tak mohl tento pomník pořádným bleskem zničit, bylo by mi opravdu lehčeji u srdce! Ale ať učiní Pán Sám, co je správné!
3. Proto tě trochu otočím, můj milý globe; podívám se , jak to asi vypadá v Austrálii! – Aha, tu je již ta země divokosti! Ó u všech všudy, u všech všudy, tu to vypadá velmi zvráceně, velmi zle; nic než nejpustší temnota, nejhanebnější otroctví, pronásledování, vraždění lidí tělesně i duchovně!Opatruj tě Pán, můj milý globe, na tento způsob budeme mít spolu velmi málo co dě-lat! To bych musel být velkým oslem, kdybych se měl zde v Říši věčného pokoje pohledem na tebe zlobit až k zoufalství! Ne, nyní bych přímo však zlostí pukl, jak se tu tito mocnější pozemští lidé všemožným způsobem mučí a co nejkrutěji usmrcují své slabé bratry jen pro zábavu! Pryč, tudíž pryč s tebou ty bídný reprodukční stroji pozemské ohavnosti; my dva se budeme zřídka kdy viděti!
4. Hle, zde je také celá planetární soustava se Sluncem! Budu pozorovat hned tu nejbližší Planetu. Tu je také ona Venuše!
5. Jakpak to vypadá, má milá Venuše, která jsi mě na temné Zemi velmi často svým nád-herným světlem jako večernice anebo jitřenka obveselovala a posvátně nalaďovala? Dej se konečně jednou zblízka pozorovat! – Aha, aha, hm, já jsem si tu věc také zcela jinak představo-val! Je to také Země, téměř taková jako ta, kterou jsem obýval, - jenže tu není tak velkých a souvislých moří, ale zato, jak nyní pozoruji, velmi mnohé a na tuto planetu velmi vysoké hory!
6. Jak to asi vypadá s vegetací a jak s případným zalidněním žijících bytostí všeho druhu? Prosím o trochu větší zvětšení Planety samé anebo o nějaký duchovní mikroskop, jinak při tom-to miniaturním podání této Planety neobjevím o mnoho víc, nežli jsem dosud objevil! Není-li celá ta Planeta větší nežli prostřední slepičí vejce na světě, - co by se pak dalo zjistit věru, při tomto měřítku by vypadali nálevníci jistě hezky maličcí!
7. Musím se však při tom podívat zase na onu bílou tabuli – snad tam již něco stojí?! Hle, na této straně nevidím nic! To je dobře; neboť musím si sám otevřeně přiznat, že mám před touto tabulí jakousi zvláštní úctu! Musím se však také na ni podívat zepředu, snad tam něco objevím?! Á to je zatím ještě lepší; neboť zde není na ní také ještě nic! Proto se tedy nyní opět vrátím k své sluneční soustavě!
8. Tu je již zase ona Venuše, ale není dosud ani o chlup větší! Tak tedy nemám ani u tebe, má nejkrásnější Hvězdo, nic více co činit, nechceš-li se zvětšit! Proto posuň se jen dále!
9. Aha tu přichází malý Merkur – zcela prapodivný malý svět velikosti ořechu! Nemá, jak se zdá, moře, zato však tím více hor, - předpokládajíc, že lze tyto nerovnosti velikosti poloviční hlavy špendlíku pojmenovat též čestným titulem „hor”?! – Milý Merkure, také spolu jsme již ho-tovi; jen pryč s tebou!
10. A copak je tato Planeta za podařeného chlapíka”. To přece snad nebude po druhé Ze-mě? Ne, ne, ta to není! – Ó, ó, už tě máme, ohnivý hrdino, ty jsi ten Mars! No, no já jsem si o tobě dělal na Zemi také zcela jinou představu! Vždy jsem si myslel, že jsi asi velmi neklidný a bouřlivý patron; ale jak nyní z tvého plochého, velmi nemnohými horami pokrytého povrchu vi-dím, zdáš se být právě opakem toho, co jsem si o tobě myslel: Něco podrobnějšího nemohu na tobě objevit, proto posuň se také ty dále!
11. Tuto vidím as sedm malých kuliček – jistě také Planety! – Jen dále s vámi, vy nemáte už zcela nic pro mě!
12. Tu se již přitáčí před můj zrak veliký Mogul Planeta Jupiter! Věru, pěkný drobet! Kolem něho také ještě čtyři družice; to je co říci! – Jakpak to na tobě vypadá! Saprment saprment, tu je ale strašně mnoho vody! Jen kolem rovníku jsou značné ostrovy, jinak ale samé vody! Také tu jsou tu a tam hory, ale ty nejsou zrovna příliš vysoké! Jakpak to vypadá s vegetací, - jak se ži-vými bytostmi? – Tato Planeta je sice zřejmě několik tisíckrát větší nežli byly ty předchozí; ale nějaká vegetace se zde nedá zjistit! Vidím že její plochy vypadají poněkud drsně; ale co je to, k tomu je třeba jiných očí!
13. Tamto vidím také planetu Saturn, Uran a ještě jednu velmi velikou planetu zcela v pozadí – ano, ano správně s deseti Měsíci, mezi nimiž jsou tři značně velké a vedle nich ně-kolik menších! To snad nebudou měsíce měsíců? – Také zcela značné množství komet vidím v pozadí!
14. To je vskutku krásné, ano velmi vznešeně krásné to je, ale když na těchto dobrých Pla-netách nelze nic jiného objevit než-li nanejvýš jen moře a větší pohoří, pak poskytují, pravím, pro celou věčnost zoufale málo potěšení! – jsem nyní již hotov; v tomto měřítku budeme mít budoucně velmi málo spolu co činit!
15. Tamto uprostřed je ještě Slunce! Ovšem zcela nevázaně velká hrouda; ale co to pomů-že, když v tomto měřítku se má k své skutečné velikosti právě tak jako zrnko písku k celé zemi, kde se pak také nedá nic zjistit tak asi z tebe milé Slunce nic nemám! Proto žij také ty blaze ve zdraví!
16. Nyní bych byl také již hotov s pozorováním neobyčejných uměleckých vzácností, který zde zdobí tento prý můj sál! Co nyní? Na tabuli není nic; na Planetách také nelze nic dalšího vyčíst a spatřit; ten čistý globus bych měl raději venku nežli uvnitř! Táži se tedy: Co nyní? Přejít k Pánu? To by se nyní také tak honem nehodilo!
17. Hm, hm, hm, to je přece jen osudné, musí-li člověk, říkám jako nejblaženější duch v nebi, těsně vedle Pána vší nádhery se poněkud nudit! To má jistě také svou dobrou stránku; ale nuda zůstává nudou, ať už v nebi či na Zemi!
18. Na Zemi se člověk nakonec, když se všechna pouta takřka přetrhají, utěšuje milou smr-tí, která každé písničce – ať veselého či smutného obsahu – učiní konec aspoň pro zemi; ale zde, kde ovšem – Pánu za to budiž věčný dík – po životě na zemi již žádná smrt nenásleduje, vše nabývá ihned věčného rázu a člověk tu velmi snadno přichází do pokušení věřit, že takový stav potrvá již dále na věky a tato okolnost činí pak každý silně jednotvárný zjev aspoň tisíckrát nudnější nežli na zemi, kde je každé věci stanoven finiš! (konec).
19. Co tedy mám nyní činit? Nelze na oné tabuli ještě nic spatřit? – ne, ještě nic! Jistě že asi Pán mých služeb nepotřebuje, jinak bych dostal jistě něco na práci!
20. Hm, hm, hm! Je to ale už pěkně nudné zde v nebi! Jestli se tak budu muset v tomto svém nebeském uměleckém muzeu na věky zdržovat? Ó saprment, saprment, to bude krásná zcela neporovnatelná nuda!”
předchozí kapitola obsah následující kapitola