předchozí kapitola obsah následující kapitola
Rozmluva Páně se Satanem. Satanův zlomyslný vzdor.
Podobenství Páně o kovolitci. – Zachráněná družina satanova.
1. Já se však obracím k drakovi a Má slova zní: „Satane, jak dlouho ještě chceš Boha své-ho věčného Pána, pokoušet?! Jak dlouho ještě tvá neomezená vysokomyslnost potrvá?! Čeho chceš dosáhnout proti Mé nekonečné moci, která tě může vždy úplně rozložit a zničit?! A když to neučiní, může tě na věky co nejhrozněji trestat!
2. Ty víš, že tento čas je nejposlednější; v tomto čase můžeš ještě povstat – anebo padnout na věky! Co chceš činit? Tobě je Má vůle až příliš známa, a kdyby tomu tak nebylo, neměl bys na věky žádného hříchu; jelikož je ti však Má vůle i odplata, jakož i trest, pravím: Co budeš nyní činit
3. Hle, nyní proti tobě povstává vše! Hory jsou snižovány a údolí vyplňována, všechny ko-runy a trůny Země, které jsi zřídil, budou vrženy do louže! Co budeš dělat! Mé moci nebudeš moci nikdy na věky vzdorovat, nebude ti již nic dopuštěno! –Mluv tedy, co budeš dělat? Povsta-neš anebo chceš padnout?
4. Hle, pod tebou věčná propast, - a hle, zde jsem Já, Otec všech kteří mne milují a zde je Můj stůl! – Vol tedy, a rychle se rozhodni! Staň se!”
5. Praví satan: „Pane, znám Tě, znám Tvou moc a svou hroznou bezmocnost vedle tvé ne-konečné, věčné moci, ale právě proto, že to vše až příliš ve vší hlubokosti poznávám a svou bezmocnost až příliš hluboko pociťuji, poznávám také, že jediným triumfem mé pýchy je to, že ti mohu vzdorovat, - ano, že ti mohu věčně vzdorovat a také poznávám, že veškeré tvé moci ne-zbývá k oblomení mé mysli, k přemožení mé vůle jiného prostředku – nežli jedině mé úplné zni-čení, což však nemůžeš věčně nikdy považovat za vítězství nade mnou! Neboť duchovní životní vítězství nespočívá věčně nikdy na možném úplném zničení nekonečně slabšího protějšku, nýbrž v nejmoudřejším přesvědčení toho, co podmiňuje nutně nejúplnější svobodu obou stran.
6. Toto přesvědčení však spočívá vždy na svobodně uváženém přijetí opaku. Tímto opa-kem jsem však já, který nechce nikdy poznat, co ty také právem chceš, a i když to také pozná-vám nechci to nicméně učinit, abych Ti ukázal, že mimo Tvou vůli je ještě jiná vůle, kterou všechna Tvá všemohoucnost nikdy neoblomí, dokud mě ponecháš existovat!
7. Neboť hle, snadné je býti svobodným podle vůle Tvé, avšak znáti Tvou věčnou všemo-houcnost a Tvůj hněv ve své vlastní bezmocnosti, věčně se zříkaje vší blaženosti v největší trýzni nicméně Tobě, všemohoucímu Duchu, vzdorovat. – hle, to je větší nežli všechny velikosti, které Tvé vševidoucí oko bude s to věčně kdy spatřovat!
8. A hle, to je také důvod mé stálé neposlušnosti vůči Tobě! V této neposlušnosti spatřuji největší triumf své bezmocnosti naproti Tvé všemohoucnosti proto, že v této své bezmocnosti zůstávám vždy dobrovolným vítězem nad Tvou všemohoucností, moudrostí a láskou, jakož i nad Tvým hněvem a Ty mě nemůžeš ani vší Svou silou, láskou, moudrostí, soudem a hněvem oblomit!
9. Být Michaelem není žádným uměním, být Gabrielem žádnou těžkostí, být Urielem je snadné, být Serafem Cherubem je nebeskou hříčkou, ale být Luciferem, prvým největším du-chem po Tobě, dobře vědoucím, jakou neskonalou blaženost skýtá tvá neskonalá láska,, a vedle toho tak, jakou stále stoupající trýzeň působí soud Tvého hněvu a při tok nicméně opovr-hovati veškerou blažeností, jakož i veškerou věčnou neochvějností vzdorovati bez nejmenší naděje, že při tom kdy něco získám, nýbrž věčně jen bez konce ztrácí – hle, tato malomocná velikost vůle tvora je nekonečně větší nežli všechna velikost Tvé božskosti a toto vědomí mě činí v mé největší trýzni blaženějším, nežli jsi kdy byl Ty i se všemi Svými duchy a anděly! Proto se mě nikdy netaž jak dlouho Ti budu ještě vzdorovat! Má odpověď bude vždy stejná: Věčně, věčně, věčně: Bůh mě nikdy neoblomí!”
10. Pravím Já: „Ó, slepý, temný duchu, jak velká je tvá smrt, v níž se domníváš, že Mně můžeš vzdorovati „ Ty máš radost v tomto tvém domnění a nepovážíš, že zde každá pravá stej-ně jako tvá falešná svoboda, která se ti zdá být tvou vlastní svobodou, musí na konec nicméně býti podrobena Mé vůli; neboť s kým jsem Se Já kdy radil a kdo Mé cesty prohlédal?! Víš snad, zda není mou skrytou vůlí, že musíš být právě takovým, jakým jsi?! Víš, zda jsem tě už prvopo-čátku neurčil k pádu?! Může kdy dílo předepsat dělmistrovi, jak a k čemu je má vytvářet?
11. Kovolitec zhotovuje z ohnivzdorné látky své tyglíky na tavení; tyto tyglíky přicházejí do mocného ohně a v nich pak vře tvrdá ruda, a když je dosti rozžhavená, teče pak jako voda, a dělmistr ji nechává stékat do různých potřebných forem. – je-li ruda vylita do forem, jsou pak ochlazovány a žáru již nesnáší, ale tyglík zůstává v žáru, aby se v něm tavila jiná ruda, a nebý-vá ochlazen dříve, dokud se nestal nepotřebným, kdy pak bývá také zavržen navždy jako k ničemu již nepotřebná vypálená hmota.
12. A nejsem Já Dělmistrem všech všeho díla děl? Jsem-li Jím tedy a tvořím-li Si nástroje, jak Já, jich potřebuji a jak Já je chci mít, - řekni, můžeš mi pak vzdorovat?! Anebo můžeš nazý-vati vzdorem to, jsi-li takovým, jakým jsi a nemůžeš tedy býti jiným nežli jen takovým, jakým nakonec chci Já?!
13. Já však nejsem krutým kovolitcem, nýbrž Mistrem plným lásky, takže chci dokonce vy-táhnout Své tyglíky z jejich dlouhého žáru, přejí-li si to a chtějí-li přejít do řádu mých svobod-ných děl, nechtějí-li to však, a působí-li jim více radosti zůstat Mými věčnými tyglíky, je Mi to také vhod, - neboť pak Si nemusím opatřovat tyglíky nové! Zůstávají-li však tyglíky, pak jsou takovými, jakými býti musí a nikoli, jakými samy býti chtějí, neboť nástroj nemůže být jiný, nežli jak Já jej vytvářím a chci mít.
14. Proto tvůj domnělý vzdor, z něhož máš radost, není také ničím jiným nežli přeludem, pocházejícím z tvé velké slepoty. Neboť jako nemůže hrnec říci hrnčíři: Já jsem, jakým já chci”, zatím co jím hrnčíř otáčí a jej utváří, jak on chce, právě tak, nemůžeš také ty Mě říci, že jsi tako-vým jakým ty chceš, -když přece jen musíš být, jakým jsi a co jsi, jak Já to, chci! Jenže Já ti dá-vám, jako věčná Láska sama, vedle tohoto soudu také tolik životní svobody, že můžeš násled-kem ní pociťovat, chápat i změnit svůj nanejvýš strastiplný stav, chceš-li, nechceš-li však pak zůstaň, jakým jsi a co jsi, - ne však, protože ty tomu chceš tak, nýbrž protože Já tomu tak chci!
15. Chceš-li pak svůj osud zlepšit, dám na tvé místo jiný, v tvém způsobu mi sloužící ná-stroj! – Mluv nyní, co chceš! Mě je úplně jedno, zda zůstaneš, jakým a co jsi, - anebo zda Já, jak řečeno, dám na tvé místo nástroj jiný!”
16. Tu se satan mocně zarazí a neví, co by řekl.
17. Jeho četná družina však volá: „Ó, Pane je-li tomu tak, pak nás vysvoboď z naší staré trýzně, a dej na naše místo nové, potřebnější nástroje! Neboť my jsme té bídy již dosti okusili a od ohně jsme se stali již velmi zpuchřelými, proto smiluj Se nad námi a přetvoř nás, ó Pane, podle Své dobrotivosti, podle Své lásky!”
18. Když to satan od své družiny uslyší, rozzuří se a zařve a zavyje: „Nechcete mít účast na velikosti?! Ani tehdy nezůstanu, co Bůh chce, nýbrž já budu chtít ! Souhlaste se mnou!”
19. Zavolá jeho družina: „Blázne, můžeš chtít něco, co by nechtěl Bůh?! Cožpak tvá co možno nejsvobodnější vůle není Boží vůle?”Chtěj co chceš a přece nebudeš moci nic ze sebe chtít, nýbrž jen Boží vůle v tobě, která jedině vždy a věčně zůstane tvým nepřemožitelným soudcem! – učiň, jak jsi souzen, nás však uchopilo nyní Boží slitování a nikdy nás neopustí! Proto také nyní konáme podle svého lepšího úsudku!”
20. Pravím já: „Vstaňte tedy, ubožáci a váš osud budiž svobodný! Ty jediný pak zůstaň, chceš-li, čím jsi! Cokoli však také nyní učiníš, není tvá, nýbrž Má božská vůle – a tvá vůle v tobě budiž na věky soudem ze mne v tobě!
21. K tomu konečnému, největšímu a nejhlubšímu poučení dávám ti pak krátkou lhůtu, v níž budeš zajisté uvažovat, čím a jakým jsi! Chceš-li svůj osud zlepšit, pak se to stane; nechceš-li však, zůstaneš nadále čím nyní jsi po tak dlouho, dokud nevzklíčí cestou těla poslední zajatec veškerého nynějšího stvoření! – Co se však stane potom s tebou, to vím jedině Já Sám – a mi-mo Mne již nikdo jiný v nekonečnosti!”
22. Při těchto slovech spustí satan velký křik a spěchá ze dveří ven jeho družina odvrhne však sebe svůj dračí pancíř a stojí ti tisíc velmi žalostně vypadajících zcela nahých duší a prosí o uzdravení a zmírnění svých velkých bolestí.
23. Já pak zavolám nyní našeho Martina, Borema a také Chorela a přikazuji jím, aby zaved-li tyto ubožáky do chladící lázně. Tito tři ihned učiní, jak jsem jim přikázal a oněch tisíc ubožáků nalézá zmírnění v lázni.
předchozí kapitola obsah následující kapitola