předchozí kapitola obsah následující kapitola
Žádost Chanchah zbádat podstatu Páně.
Recept Páně. Žhoucí láska Chanchah k Pánu.
1. Chanchah přijme s hlubokou úctou šat, který v tom okamžiku, jakmile se ho dotkne, již přenádherně ozdobí celou její bytost. Když tu tak nebesky oděna stojí, zapláče radostí a praví: „Ó příteli, jaké jméno máš? Ó řekni mi to, abych je žhavým písmem na věky zapsala do svého srdce?!”
2. Pravím Já: „Překrásná Chanchah, o to je již postaráno! Co bys chtěla učinit, to se již sta-lo; pátrej jen ve svém srdci a nalezneš to co se nyní snažíš dozvědět ode Mne! Pravím tobě: Tvá láska ke Mně ti vše prozradí!”
3. Chanchah se těmto Mým slovům velice podiví a mocně se zarazí! – Po chvíli, hlubokého ponoření v sebe, praví: „Tvá láska ke Mně ti vše prozradí! Co bys chtěla učinit, to se již stalo; pátrej ve svém srdci a nalezneš, co se snažíš nalézt a dovědět ode Mne!”
4. To je zvláštní, nanejvýš zvláštní! Hm, hm, jak může tak mluvit?! Ale pročpak mé srdce plane tak mocně také láskou, když se mnou On mluví?! V jeho hlase, je však také nepochopi-telná moc, že se mi zdá, že by mocí své řeči dovedl světy stvořit a opět je zničit! Mírnost, nikdy nepoznaná a při tom však přece plná vpravdě Boží vážnosti! Vpravdě, vpravdě, vpravdě, - já tuším velké věci!
5. Ó ty svaté, na Zemi ještě nikdy neslyšené slovo! Ó svatý zvuku této řeči! Tvá láska ke mně ti vše prozradí!” Já přece chci jen jedno, jen jeho jméno chci; a on praví: Vše, vše! Jak ne-konečně větší je však toto vše nežli to jedno?! Já jsem chtěla jen jedno a on praví: Vše!
6. Ó Lamo, Lamo! Ty velký svatý Lamo, jak toto pochopím? Ach, ach, jak nádherná je jeho postava; jaká převznešená velebnost v jeho očích! Ti dva druzí jsou sice také divuplně zázrač-ně vznešené postavy a zdají se být také velmi moudří a mocní; ale pohlédnu-li na tohoto jedno-ho, zahoří mé srdce jako velká císařská pochodeň, která rozžehnutá nad velkou pochodňovou věží císařského hradu osvítí celé město jasněji nežli úplněk!
7. (Obracejíc se ke Mně) : „Ach, milý příteli, ano božský příteli! Jaká to slova jsi ke mně promluvil?! Kdo mimo tebe dovede jejich smysl vyložit?! Probudila ve mně hluboké tušení a ach – nemohu ti již zamlčet – lásku, ano zázračnou, nanejvýš mocnou lásku k tobě, ty Nejvzneše-nější! – Ano, máš pravdu, pravdivě jsi mluvil: „Tvá láska ke Mně!” Ano, láska k Tobě, Nejvzne-šenější!
8. Hle když jsem kráčela na zemi v krásných a velkých zahradách, jichž má město mých bratrů tak hojně, naslouchala jsem často tichým tónům, kterými labutě, velice milého plující po hladině ozdobného rybníka pozdravovaly zapadající Slunce! Byly to nádherné tóny; ale jak ne-byly zcela ničím v porovnání k přesladké lahodě tónu tvé řeči!
9. Často jsem za časného jitra šla na procházku a brala sebou svou věrnou citeru (Kha-lank). Zněla nádherně, když svěží sladký ranní vánek pozdravil její struny, takže se mé srdce radostí zachvívalo. Ano, tehdy se zachvívalo mé srdce, neboť tehdy jsem svůj hlas ještě nezna-la; nyní by už nedojal khalank srdce Chanchah, od té doby, kdy se zachvělo při nebeském zvu-ku tvé řeči!
10. Ach, jak sladce kdysi zněla také slova mé matky, když mě volala a pravila: „Chanchah, ty můj živote, pojď na srdce své matky, která tě miluje více nežli svůj vlastní život!” – Ach, milý příteli, v tomto volání bylo více harmonie, nežli jí svět může pochopit! Ach. Jak blažená byla veselá Chanchah při tomto volání! Země byla krásnější, byla jako proměněna, ano stávala se zahradou nebeskou!
11. Ale, ó příteli. Ty Nejvznešenější, také tehdy jsem zvuk tvé řeči ještě neznala! Ó jak hlu-boko do prachu klesá to vše nyní zpět, pohlédnu-li na tebe a slyším-li tón tvé nebeské řeči ve svém chvějícím se srdci jako svatou ozvěnu z nebe zaznívající! Ach, ty nejvznešenější, co si počnu, když se mé srdce rozhořívá stále prudčeji pro tebe, ach na věky jedině zcela pro tebe?
12. Lamo, Lamo, Ty jsi jistě velký a slavný, kde jsi, - Tebe má každý více milovat vše; ale zda může ubohá Chanchah za to uchvátilo-li její srdce co nejvroucněji tohoto jistě také Tvého přítele?!
13. Ale Ty, ó Nejvznešenější, se zajisté nebudeš hněvat, protože se odvažuji tě tak předně mocně milovat?! Já přece za to nemohu, že ses stal mému srdci tak svatý!
14. Na zemi mě však učili, že pro dobré lidi je nebe, které je tisíckrát krásnější nežli velké císařské město Peking a vznešenější nežli velebnost modrých hor; ale já shledávám tuto ne-beskou nádheru nyní zcela prázdnou a shledávám, že nebe nikdy nezůstane největší nádherou, nýbrž jen srdce srdci zůstane věčně nebem nebí!
15. Já jsem v tobě nalezla nebe nebí! Ach kéž bys také ty ve mně nalezl aspoň malinký sad!” – S těmito slovy klesá Mně spanilá Chanchah k nohám.
16. A Martin praví: „Ó Pane – „Bratře” jsem chtěl říci; málem bych Tě byl prozradil - s něčím podobným této panenské měkkosti jsem se ještě nesetkal! Tomu se přece řekne Lás-ka! Proti tomu je našinec prašivým volem! – Bratře Boreme, k té můžeme oba chodit ještě hezky dlouho do školy! Co myslíš?!
17. Praví Borem naplněn nejvyšší úctou: „Ovšem, milý bratře Martine, v nejvýš oblažující společnosti Mistra všech mistrů nebudeme s učením zajisté věčně nikdy hotovi. Ostatně všech-na úcta k této přespanilé Číňance; s nesmírnou něhou jejích počtů a s čistě orientálním žárem její lásky nebudeme se moci ještě dlouho měřit! Je neobyčejně potěšitelné slyšet jí mluvit a vedle toho pozorovat stupňování její lásky a nadmíru oblažující je pro nás to, že víme, klam směřuje její ještě slepá láska!”
předchozí kapitola obsah následující kapitola