78. Výcvik svobodné vůle. Nevýhody přehnané horlivosti.

1) (PÁN :) „Že však nejvyšší blaženost života spočívá právě ve vlastnictví nejnevázanější svobody vůle a její vždy nejúspěšnější skutečné působnosti, toho nejpádnějším důkazem jsou všichni sobci a vládychtiví lidé již na této Zemi!

2) Aby měl někdo aspoň trochu moci, na to vynaloží rád všechno své jmění! Kdo nenávidí snad korunu, trůn a žezlo, zvláště může-li se sám vyšvihnout nahoru?!

3) Proč však mají tito tři o sobě skuteční vládcové v očích lidí tak nevyslovitelnou hodnotu? Odpověď je zcela nasnadě a zcela v povaze věci. Protože ten, kdo sedí na trůně, smí a může mezi miliony lidí co nejsvobodněji a ve světě co nejúčinněji používat své vůle!

4) Po tom však, kdo sedí na trůně, bude pak ještě nadmíru šťasten každý, kdo bude vládcem pověřen jen nějakým úřadem, v němž si pak také, byť i jen ve jménu vládcově může hrát na menšího vládce a trochu více popustit uzdu své vůli prahnoucí po svobodě. Potlačuje sice co nejsilněji svou v podstatě svobodnou vůli a zato činí vůli vládcovu úplně vůli svou, i když s ní také často není příliš srozuměn; to vše však činí proto, aby mohl aspoň tak trochu také spoluvládnout a nějak uplatnit svou vůli. Neboť při zvlášť vysoce postavených státních úřednících se přece vždy naskytnou tu a tam příležitosti k použití zcela vlastní svobodné vůle a to je pro člověka již na této Zemi největší blažeností.

5) Čím však může být proti oné blaženosti, která vyplývá a pro celou nekonečnost a věčnost vyplývat musí ze sjednocení lidské zde vždy nejvýš omezené vůle s vůlí Boží?!

6) Ale dříve nežli toto může nastat, uznáš sám, že k tomu třeba nejvýš vážné, všemi životními stavy nejvýš moudře vedené zvláštní vzdělávání lidské vůle, jinak by bylo jistě nejvýš nebezpečné vybavit člověkovu svobodnou vůli skutečnou všemohoucností!

7) Aby však bylo možné učinit vůli člověka k tomu způsobilou, třeba působit k tomu, aby se člověk úplně dobrovolně odebral na cesty světla a na nich se, se vší láskou a se světským sebezapíráním tak dlouho dále pohyboval, dokud svou vlastní činností a dokonalým sebeurčením nedosáhl pravého cíle.

8) Tomu však neposlouží ani vnější ani vnitřní nátlak, neboť obé je soudem, kterým se nemůže nikdy žádný lidský duch stát ve své vůli svobodný; dokud však to nemůže, pak nemůže být také věčně ani řeči o spojení jeho vůle s nejsvobodnější vůlí v Bohu!

9) Proto třeba především vést lidi jen tím nejmoudřejším vyučováním k opravdovému poznání sama sebe a jedině pravé božské Bytosti a to všemožnou dobrotou, trpělivostí a největší jemností; jen tvrdošíjné vzpurné povahy, u nichž vězí v pozadí o sobě téměř zcela bezúčelná zlá svévole a opravdu ďábelská škodolibost, třeba zkrotit světským vnějším trestným soudem, ale ne tak hned nějakým trestajícím je činem zázračným.

10) Neboť přitom se nesmí nikdy pouštět se zřetele, že ten, který se má trestat, je také člověk, jenž má být rovněž veden ke správnému používání své svobodné vůle a že snadno nějaký potměšilý a pomstychtivý démon (zloduch) tak a tak ovládne jeho tělo a tak z člověka jinak snad zcela pokojného učiní pravou obludu!

11) Proto musí být každá přehnaná horlivost i v nejlepší věci tak dlouho zdržována, dokud nedosáhla oné skromné zralosti, která se snaží nezastavitelně a vytrvale provádět vše s klidnou a láskyplnou rozvahou a s moudrým výpočtem prostředky, které má po ruce a to se stálým zřetelem na onu živou bytost ve všech jejích stavech a poměrech, s níž má co dělat.

12) Že se Mi váš ústav, jakým nyní ještě je, jistě nemůže líbit, to zajisté nyní ze všech kořenů životních poznáváš! Ale i kdyby stál na stokrát horších zásadách nežli stojí nyní, bylo by právě tak nemoudré náhle jej uvést v podezření a zničit, jako kdyby se nyní náhle se Země odstranil Jeruzalém anebo mnohonásobně zlý pohanský Řím.

13) Usiluj tedy od nynějška jen o to, aby se ponenáhlu, jak se věc jaksi sama sebou ukáže, odstranilo z vašeho ústavu vše falešné, tak bude ponenáhlu ústava lpící na něm lid v úplné pravdě polepšen! Kdybys však chtěl nyní se svými druhy ihned to nejhořejší obrátit v nejdolejší a to nejdolejší v nejhořejší, prohlásili by tě velmi mnozí druhové ústavu za šíleného a zpozdilého a snažili by se tě všemožným způsobem učinit neškodným ústavu, který považují za nejvýš účelně zařízený a tím by ti byla vzata jakákoli příležitost, abys mohl zcela tiše a nepozorovaně odstranit z ústavu vše falešné a místo toho dát nejúplnější pravdu. “