předchozí kapitola obsah následující kapitola
Martin a botanik v zahradě. Nový přírustek ubožáků
a vytoužená skvostná odměna.
1. Když biskup Martin chce ještě dále velebit lásku, volá ho někdo mimo síň jménem: „Mar-tine!”
2. Když Martin uslyší toto volání, otáže se hned Borema, kdo ho to nyní asi volal.
3. Praví Borem: „Bratře jdi ven a uvidíš! Neboť hle, zde je to někdy jako ve světě: zde mimo Pána také nelze vše na jednom místě uzřít, nýbrž člověk se musí za tím účelem mnohdy zajisté také odebrat na různá místa aby uviděl a uslyšel různé věci, jak ses nyní zajisté již často pře-svědčil!
4. Proto, jak bylo řečeno, vyjdi ven nyní rychle před dům a tam se hned ukáže, kdo tě volal! Neboť víš, milý příteli, na zcela všechno ti také ještě nedovedu vždy dát jistou odpověď! – Já slyším opět volat, proto jdi, jdi a podívej se, kdo to volá!”
5. Praví biskup Martin: „Ano, ano již jdu, nejspíše asi nějací zbloudilí hledají pomoc!”
6. Biskup Martin jde nyní rychle do domovní předsíně, otevře ji a nemálo žasne nad neko-nečnou nádherou své zahrady, která zatím co do rozsahu a všelikého nejvýš divuplného nej-hojnějšího požehnání vzrostla nad všechny lidské pojmy, to jest od té doby, kdy se biskup Mar-tin sešel v této zahradě s Boremem zahradníkem.
7. Ani tentokráte nevidí biskup Martin nikoho čekat v síni a proto se odebere do zahrady, aby vyhledal toho, kdo ho předtím volal. Přichází obrácen k východu k přenádherné besídce, která vypadá jako největší otevřený chrám. Uprostřed tohoto jaksi živoucího chrámu spatřuje stát někoho, kdo se obírá tříděním některých rostlin, které leží rovněž na živoucím oltáři.
8. Biskup Martin pozoruje krátkou dobu tohoto člověka, poté přistoupí k němu a osloví ho takto: „Nejmilejší, nejlepší příteli a bratře, nebyl jsi to ty, který mně předtím volal jménem z mého, Pánem mně daného domu? A byl-lim jsi to ty, pak mi také co nejlaskavěji sděl, čím ti mé srdce má a může posloužit?!”
9. Praví na to onen botanik: „Milý příteli a bratře! Hle, tvůj dům se nyní stal velmi prostorným a v téže míře i tato zahrada. Přechováváš zajisté již přes tisíc bratrů a sester, což je od tebe velmi ušlechtilé; Já tedy míním, že kde je místo pro více než tisíc, našlo by se zajisté ještě místo pro několik?!
10. Pojď se Mnou, tamto v západní části této tvé zahrady jest sto ubožáků, kteří hledají pří-střeší; přijmi ještě je – a mimo to také Mne, jelikož Já k nim jaksi také patřím a hle, na škodu ti to nebude!”
11. Praví biskup Martin: „Ó nejmilejší příteli a bratře, - co sto?: Pravím tobě i kdyby jich bylo deset tisíc nenechal bych žádného z nich jít dále, nýbrž vynaložil bych vše jen, aby všichni u mě zůstali! Proto jen mně hned k nim zaveď , abych je co nejdříve přijal a mohl je podle všech svých, Pánem mně propůjčených sil co nejlépe zaopatřit!”
12. Praví botanik „Ó příteli, ó bratře, ty ses stal drahocenným balzámem mému srdci! Pojď, pojď tedy jen rychle se Mnou, budeme hned u nich!”
13. Oba se odeberou rychle na západ a přijdou k jakési skupině velmi zuboženě vypadají-cích lidí – mužských i ženských bytostí. Všichni jsou téměř nazí, nanejvýš přepadlí a vedle toho plni vředů a strupů.
14. Když biskup Martin spatří tyto ubožáky zaslzí a pln účasti a nejsrdečnějšího soucitu: „Ó můj Bože, můj Bože, jak ti ubožáci vypadají! Sotva se udržují při životě! Ó pojďte, pojďte všichni se mnou do tohoto mého domu, abych vám poskytl ihned všechno, co vás může učinit zdravými a silnějšími! Pán nás všech nejblaženější a nejdobrotivější Otec Ježíš mi k tomu propůjčí sílu a prostředky!”
15. Praví ubožáci: „Ó ty viditelný anděli Boží, - jak dobrý musí být Pán, když už ty jsi tak ne-konečně dobrý! Vidíš však, že jsme nečistí; jak bychom se mohli odvážit vstoupit do tvého nej-čistšího příbytku?!”
16. Praví biskup Martin: „Vždyť já jsem byl sám přece mnohem nečistější nežli vy a stal jsem se čistým v tomto domě lásky; tak doufám v Boha, že i vy všichni se stanete takovými a tak pojďte, pojďte milí přátelé, bratři a sestry, bez ostychu jen ihned se mnou a vy nejslabší za-věste se na mě, abyste se snáze dostali do mého domu! Také ty bratře botaniku, pomoz několi-ka nejslabším.
17. Praví botanik: „Ó bratře, ty mé srdce, ty výkvěte Mé lásky, jakou radost Mi působíš! Vě-ru, to ti bude jednou velice oplaceno! Ano, už je ti to odplaceno, neboť Ten, kterého nyní tak velice miluješ, je nyní u tebe! Já jsem Pán, tvůj bratr, tvůj Otec!”
18. Biskup Martin poznávaje nyní v úplnosti Mne, Pána, padne přede Mnou na tvář a praví: „Ó Bože, ó svatý Otče! Kde mám začít Tebe chválit a bez míry velebit, kdy a kde skončit?! Ó nejsvětější Otče, jak nekonečně velká je Tvá láska a jak nevýstižné hlubiny veškerého slitování musí v Tobě být, že můžeš být k hříšníkům, jakým jsem byl a dosud ještě jsem. Tak nekonečně milostiv!
19. Ó Ty svatý, dobrý Otče, hanbou bych se nyní propadl, že jsem Tě nepoznal, když jsem přebýval v tvém věčném otcovském domě s Petrem a tak málo dbal Tvých slov, která nebyla ničím jiným nežli pouhou láskou! Nyní ovšem, jelikož Tě mé srdce poznalo, rozplynul bych se láskou, ale také zároveň i hanbou! Ó posiluj mě, aby mé hříšné srdce sneslo Tvou nejsvětější blízkost!”
předchozí kapitola obsah následující kapitola