209. Nebezpečí obřadné bohoslužby a modlení.

1) Pravil jsem JÁ: „Příteli, mluvil jsi nyní zcela dobře a Mé srdce se občerstvilo smyslem tvých slov! Je rovněž také správné, když se člověk o něco prosící a za něco děkující chová přitom tak, jak jsi to nyní vylíčil; ale pak by měl člověk také zůstávat stále úplně v tvém smýšlení, jedině na nitro klást pravou hodnotu životní a zevnějšek jen jako jaksi břímě za sebou táhnout a podmanit jej své vnitřní síle a tak by bylo prošení, děkování a uctívání, jak bylo řečeno, také již zcela správné a dobré a Mně milé.

2) Ale lidé nezůstávají takovými, jakými vy jste tu nyní přede Mnou; počínají až příliš brzy oceňovat více jen zevnější projevy, nežli vnitřní životní pravdu a ono jediné pravé vnitřní považují, opomíjí-li se vnějšno, za nedostatečné a nakonec docela za bezcenné; a s touto věcí to jde pak až příliš snadno tak daleko, že jistí jakoby zasvěcení a Bohem vyvolení a povolaní kněží začínají lid svádět v tom smyslu, že obyčejnému člověku postačí, aby zachovával a nejvýš uctíval jen ono jimi předepsané vnější, neboť samo vlastní vnitřní slovo v prosbě anebo v díku k Bohu řízené je bezcenné před Bohem a nemá účinek, protože Bůh na něm nejen nemá nejmenší zalíbení, nýbrž jen spravedlivou nelibost, neboť takové o své újmě vnitřní modlení, prošení a děkování považuje Bůh za drzost a rouhání.

3) Co z toho nakonec vyjde? Hle, lidé se takto vždy víc a více Boha vzdalují, místo aby se Mu stále víc a více přibližovali v srdci a v lásce a v opravdové živé víře a důvěře! Důvěrná, opravdová a čistá láska se převrací v příšernou bázeň a živá pravá víra v temnou pohanskou pověru, při níž se pak líná a každého podvodu schopná kněžská kasta má pozemsky velmi dobře, zatím co však tak zvané obyčejné lidstvo často bezradně přitom úpí ve všeliké duchovní nesnázi a zoufalé temnotě, chudobě a slepotě, při čemž si často ani tělo již nemůže opatřit prospěšnou jemu potravu, protože jako mouchy se množící tak zvaní jedině Bohem povolaní kněží plni lenivosti a štítění se práce pod všelikými sliby záhrobních nebeských radostí a častějšími ještě nejostřejšími vyhrůžkami věčnými pekelnými tresty, utrpením a trýzněním neurvale utrhují od úst chudému lidu, čím si pak krmí svá břicha, jak to nyní můžeš vidět jak u farizeů, tak také u všech kněží pohanských.

4) A hle, to vše pochází ponenáhlu ze zevnějších zpočátku ovšem velmi nevinných a dokonce mravně a slušně vypadajících vnějších projevů prošení, děkování a modlení a Bůh musí konečně opět ústy nově probuzeného proroka k lidem volat a křičet: „Hle, tento lid Mne uctívá rtoma a prázdnými a mrtvými světskými obřady, - ale jeho srdce je daleko ode Mne!“

5) Proto si zapamatujte a stálou životní směrnicí si učiňte toto: Bůh je o Sobě Duch, pln lásky, pravdy, moudrosti a moci od věčnosti neměnitelný a proto také může být vzýván jen v duchu a v pravdě, která je uvnitř člověka.

6) Má-li tedy někdo nějakou prosbu, aby mu Bůh jako jedině pravý Tvůrce a Otec všech lidí a andělů v tom či onom pomohl, ať nechodí se svou prosbou do chrámu anebo do synagogy, ani ke knězi, nýbrž ať se zavře do komůrky a zejména do úplného ticha svého srdce a tam se modlí k Bohu a prosí Ho, jako nejlaskavějšího Otce o náležitou pomoc! A Otec, Který slyší a vidí vše i v sebevětším skrytu, dá vždy rád takto jedině správně a v duchu pravdy živě prosícímu začkoli poctivě prosil, o tom můžete být všichni úplně ujištěni. Ale k prosbě veřejně před lidmi na odiv vystavované, při níž srdce často velmi málo cítí, nevysloví Otec v nebi nikdy Své všemohoucí Amen.

7) Toto vše pochopte a velmi dobře si to zapamatujte a také podle toho jednejte, nechcete-li vidět přecházet vaše potomky do ještě temnějšího pohanství, nežli jaké je nyní na této Zemi všude mezi lidmi domovem.

8) Líbivé projevy se mohou sice marnivým, slepým, pyšným a ctižádostivým lidem jevit něčím cenným; ale u Toho, jenž je Sám věčná Láska a Pravda a prohlédá vždy ono nejvnitřnější a duchovně živé a pravdivé, nemá vnější projev cenu, nýbrž jedině živá nejvnitřnější životní pravda.

9) Prosíte-li tedy Otce o něco, neproste Ho tak velice za statky této Země, po kterých se pachtí slepí a pošetilí pohané a též bezbožní Židé a farizeové, nýbrž proste Ho spíše o nepomíjející poklady pro duši a ducha a tyto poklady nebudou nikomu zadržovány! Co se však týče statků pozemských, nutných k udržení života časného, ty budou svobodně přidány každému, jehož snažení, prošení a hledání směřuje jen ke Království Božímu a k jeho nejvýš láskyplné spravedlnosti.

10) Kdo se stal v duchu a tedy v Království Božím silný, ten se také stává pánem nad věcmi světa a nebude mu nikdy snášet velké nesnáze co do výživy těla; ale i pro probudilého v duchu je lépe oplývat statky nebes Božích a přitom si dát líbit malou nouzi ve statcích této Země. - To si také zapamatujte a skutkem zachovávejte!“