102. Úkol lidské duše na Zemi.

1) Pravil jsem JÁ: „Mohl by někdo svým tělem trvat na Zemi, která by se neskládala z všeliké hmoty a jejích prvků?! Co je však veškerá hmota a její prvky? Je to Boží všemohoucností řízené a pevně držené duchovno, v němž je však způsobilost k životu stále svobodnějšímu a tak také stále samostatnějšímu!

2) K převedení všech nesčíslně mnohých a hmotou světů Bohem takřka oddělených praduchů v úplně svobodný a prazákladnímu Božímu životu podobný samostatný život, je právě nevyhnutelně třeba řádu mnohonásobného přechodu, jak to spatřujete na všech místech Země a jak jsem vám to již zcela zvláště ukázal od nejmenšího do největšího.

3) Až k člověku se stará jedině Boží láska, moudrost a moc o to, aby vývoj života praduchů ve hmotě světa upevněných a udržovaných přecházel a pokračoval od stupně ke stupni do stále větší dokonalosti; ale u člověka, jako závěrného klenáku (nosný kámen) vývoje života praduchů, jde pak tato věc nutně jinak. Zřízení jeho hmotného těla závisí také ještě většinou na lásce, moudrosti a moci Boží, - ale ne tak je to s vývojem duše a jejího ducha. Duši je dán intelekt, rozum, svobodné myšlení, úplně svobodná vůle a síla jednat tak, jak to uznává za dobré a prospěšné.

4) Aby však mohla duše vědět jak má jednat, aby mohla po odložení těla dospět ke konečné a bohopodobné, hmoty prosté a ode všeho soudu osvobozené a tedy nejvýš svobodné životní samostatnosti a obstát před tváří Boží, ukazuje jí Bůh cesty, po kterých je jí kráčet, aby co nejblaženěji dospěla ke konečnému cíli života.

5) Přijde pak na pravý rozum a vůli duše samé, aby se osvobodila od všech pout staré; soudu plné hmoty a nedala se hmotnými světskými choutkami opět jakoby znovu hmotou zajmout a pohltit.

6) V hmotě je přítomna nepřekonatelná věčná Boží moc; může být jen mocí Boha Samého tu a tam podle potřeby pro vyšší účel uvolněna. Proto také žádný tvor nemůže být jiný a jednat jinak nežli jak je mocí Boha utvořen a postaven. Proto se také říkalo již u starých mudrců, kteří dobře poznali poměr Boží moci v podstatě všech hmotných tvorů: „Je strašné pro člověka, jenž se má stát svobodný, dostati se znovu do rukou Boží moci!“

7) „Ano“, míníte nyní u sebe, „jak se však může kdy slabý člověk vymknout z vševládnoucí moci rukou Božích?“ To ovšem člověk, jehož duše vězí ještě ve všelikých hmotných světských choutkách, není nikdy a nikdy s to; ale proto je člověku Bohem propůjčena velká schopnost, aby se sám zmocnil Boží moci! Jestliže se jí zmocnil, pak je také právě tak ve všem dokonalý, jako je Otec v nebi dokonalý; tak se stal sám Boží mocí a tato moc nemůže a nebude sama sebe věčně nikdy nějak přemáhat, soudit a věznit.

8) A v čem záleží tato Boží moc v člověku? Záleží v pravé a čisté lásce k Bohu, v její vše překonávající moudrosti a z ní v pravé lásce k bližnímu a dále ve vlídnosti a v pokoře, jakož i v sebezapírání vůči svodům světa. Kdo se stal ve všem tom silný, ten má již Boží moc v sobě, stal se totiž sjednocením ducha moci z Boha s duší s Bohem úplně jedno a tím se povznesl nad časové a prostorové nucení a tedy také nad veškeren soud a nad veškerou smrt. Stal se v Bohu a z Boha svrchovaným pánem a nemá se navěky již co obávat „Božího hněvu“, jímž je Boží všemocná a všemohoucí vůle, jejíž neoblomná vážnost je pevností všech tvorů v čase a prostoru, právě tak, jako Se nemá co obávat Bůh Sebe, protože se člověk způsobem nyní vám jasně vyloženým sjednotil s Bohem.

9) Jako jsem nyní Já v Otci a Otec ve Mně, tak budou také ve Mně a Já v nich všichni ti, kdož budou žít podle Mé nauky, kterouž je Má vůle!“