104. Podobenství o hladovém poutníku.

1) (Pán:) „Byl jeden člověk, který začal v noci na cestě hladovět. I přišel téměř o půlnoční hodině do jedné obce. Byl tam dům, který se podobal hostinci; ale v domě vše již spalo. Poutník jal se však na domovní dveře a také na okna tlouci a když tu jistou dobu tloukl, probudil se pán hostince, šel k oknu a neochotným hlasem se pozdního poutníka otázal, co je, že v tak pozdní noční hodině buší tak nestydatě na dveře a okna.

2) Poutník však pravil: „O, Pane, přicházím z daleké cesty a po celý den jsem nedostal nic jíst a pít; neboť na celé cestě pustinou nebylo možno nalézt žádný dům a žádný hostinec! Proto tě prosím, abys se nyní nade mnou smiloval a dal mně chléb, abych se mohl nasytit a posílit, jinak zahynu!“

3) I pravil pán hostince: „Co tě to napadá v tak pozdní noční hodině žádat ode mně chléb?! Počkej až přijde den!“

4) Poutník se však nenechal touto odpovědí odbýt, nýbrž prosil pána hospody ještě mnohem více a mnohem naléhavěji o chléb.

5) I pravil tedy pán hostince - a když nedal poutníku žádný chléb jaksi z milosrdenství, dal mu jej přece pro jeho nestydatou prosbu v tak pozdní noci.

6) A hleďte, z tohoto obrazu můžete seznat, kterak člověk, jenž po celý svůj den pozemského života nemohl na pusté cestě pouští světského bloudění jistě žádný chléb k životu své duše nalézt a obdržet a přitom přicházel do hluboké noci života, přece jen ještě v noci kráčeje po cestě dále přišel k hostinci, o kterém byl aspoň tak dalece přesvědčen, že se v něm najde chléb života!

7) I začal tedy také tlouci a prosit a dostalo se mu na konec jeho času přece ještě toho, co v poušti světa dlouho marně hledal.

8) A hle, to tedy znamená v těchto dnech a ještě více v budoucích temných dobách strhnout mocí na sebe Říši Boží; neboť kdo tu bude hledat, ten také najde, nezůstane-li na sebepustší cestě stát. Kdo bude na dveře tlouci, i když také již v noci, tomu bude nicméně otevřeno a kdo bude vytrvale prosit, tomu také bude dáno zač prosil! - Rozuměli jste tomuto obrazu nyní dobře?“

9) Pravil Agrikola: „Pane a Mistře, tomuto obrazu jsme sice porozuměli, ale není na něm, jak jsem seznal zrovna nic tak potěšitelného, jak se nám již dostalo z Tvých mnohých jiných nauk a slov. Je ovšem pravda, že dosažení velkého štěstí si také předem vyžaduje velké oběti a úsilí; ale má-li člověk podle mého mínění úplně vážnou a pevnou vůli zcela podle Tvé nauky žít - což podle mého úsudku nepovažuji zrovna za nic obzvláště těžkého a přespříliš namáhavého, neboť Sám jsi přece řekl, že Tvé jho je sladké a Tvé břímě lehké, - pak musím upřímně doznat, že z těchto slov, podle nichž v těchto dnech jakož i v příští pusté době bude lze Říši Boží jen mocí a násilím na sebe strhnout, nemohu ono útěšné sladké jho a lehké břímě vynajít.

10) V těchto Tvých slovech shledávám, že šíření Tvé, byť tak nadmíru božské nauky, bude mít za následek mnohé a velké boje a dokonce nejkrvavější války. Neboť mají-li na této Zemi pro zachování a možný dobrý výcvik svobodné vůle mnozí ďáblové a jen nemnozí praví andělští lidé stejné a ničím jiným nežli nanejvýš přísnými státními zákony poněkud omezené právo k jednání, pak ovšem vydobytí Říše Boží vyžaduje velmi velké násilí; ale se sladkým jhem a s lehkým břemenem to vypadá, Pane a Mistře, zcela bledě!

11) To je jen tak můj názor a myslím, že nemám zrovna také zcela nepravdu; ale nicméně Tě prosím, abys nám poněkud blíže vysvětlil jak se vlastně musí na Říši Boží činit násilí, by ji bylo možné na sebe strhnout. Neboť chtěl bych mít Tvé sladké jho, lehké břímě a násilí poněkud blíže pohromadě.“