119. Úcta žen knězů k Pánu.

1) Když jsme vstoupili do našeho sálu, šlo Mi v plné úctě vstříc pět kněžek a prosily Mne za odpuštění, že Mně a Mým učedníkům dříve tak tvrdošíjně odporovaly; neboť nemohly přece nikdy tušit, že jsem Ten, Který jsem.

2) Kněží jim totiž bez obalu řekli, že Já jsem ve Své duchovní části Jediný a Všejediný Bůh Sám a že mám a nosím vnější tělo proto, abych Se lidem učinil zřejmějším a přístupnějším. Mé tělo je sice omezené jako tělo každého člověka, - avšak Můj Duch prostupuje vše blízké i daleké a třeba Mu tedy jen chtít a děje se blízké i daleké cokoli jen chci. Chci-li něco, je to také již zde a trvá to tak dlouho jak, dlouho chci, aby to trvalo. Nechci-li to však budoucně již jako trvající, pak to také již netrvá a to tak, jakoby toho nikdy nebylo. Můj vnitřní Boží Duch ví také o všem, cokoli je tu někde sebeskrytějšího, ano, Já vím, dokonce nejtajnější myšlenky všech lidí na celé Zemi a také vše, cokoli se někde sebetajněji stalo.

3) To vše potvrdili skutečnými důkazy, takže ženy nemohly jinak nežli pevně a nepochybně uvěřit všemu tomu, co jim o Mně řekli jejich mužové a v tom spočíval tedy také důvod, proč Mně nyní šly vstříc s tak neomezenou úctou.

4) JÁ jsem jim však zcela klidně řekl: „Když vy, Moje milé děti, nyní vašimi muži víte a věříte, že jsem Ten a Ten, pak není váš způsob, v jakém Mi nyní přicházíte vstříc, úplně v řádu. Příliš velká a neomezená, lidskou mysl zcela zdrcující úcta před božskou Bytostí je právě tak neprospěšná jako úcta příliš nepatrná; neboť vážíte-li si někoho příliš mimořádně s bázní a chvěním, tažte se svého srdce, zda byste ho také mohly milovat! jestliže si však někoho vůbec nevážíte, nebudete ho moci také milovat. Avšak poznáváte-li někoho dobře v jeho mnohých dobrých a nejlepších vlastnostech a schopnostech, budete ho ve svých srdcích zcela vzrušeně obdivovat a začnete ho nade vší míru milovat; a hleďte, to je právě pak zcela správná úcta, kterou jste povinny božské Bytosti právě tak jako každému člověku, jenž je vaším bližním všude, kdekoli vám přichází vstříc!

5) Zanechte tedy své nynější příliš přehnané úcty! Posaďte se ke stolu a jezte a pijte se zcela jasnou a veselou myslí se Mnou! Neboť když jste mohly být velmi často veselé při vašich hostinách, kde a kdy ve vašich srdcích řádila ještě smrt, budete moci nyní zajisté býti tím veselejší, když od vás odstoupila smrt a do vašich prsou se vrátil život! - Co o tom soudíte?“

6) Pravily kněžky „Zajisté, zajisté, - leč jsme ještě příliš jaty mocí a velikostí Tvého Ducha! My se již také po této stránce života všemožně přičiníme, abychom se před Tebou netřásly, nýbrž opravdově si Tě vážily a jistě nadevšecko milovaly. Tobě jedinému budiž tedy od nás všechna čest a všechna naše láska!“

7) Pravil jsem JÁ: „No, no, už je to tak dobře; avšak nyní se posadíme hned všichni ke stolu a jezme a pijme ve vší veselosti! Po jídle si pak o všelikých věcech pohovoříme a se obveselíme a vzděláme!“

8) Poté se posadili všichni ke stolu a jedli a pili do sytosti. Po jídle se o všeličems mluvilo a kněžky dovedly vyprávět spoustu velmi zvláštních věcí a tak přišla řeč též o Měsíci a jeho často neblahém vlivu na Zemi a také na velmi mnohé lidi.

9) Jedna kněžka vypravovala, že znala náměsíčného, jenž zejména za měsíčních úplňků v noční době vycházel s pevně zavřenýma očima ze svého pokoje, vztahoval ruce k Měsíci a potom s největší jistotou vystupoval po nejpříkřejších stěnách tak snadno, jakoby šel po nejrovnější půdě dále kupředu. jen jednoho musel užaslý divák přitom dbát, aby se totiž choval co možno tiše a klidně, protože by lidský zvuk stál náměsíčného život.

10) (Kněžka:) „Nuže, co je to za zvláštní vlastnost Měsíce vůči určitým lidem a jak k tomu tito lidé přijdou?“