219. Epifanova odvaha.

1) Praví EPIFAN: „Ó, to je ta nejdokonalejší pravda a je mi zcela jasná také bez nějakého dalšího vysvětlování! Dejme tomu, že by si někdo chtěl postavit nový dům. Poradí se, se stavitelem, aby mu vysvětlil slovem a obrazem, jak má jako podnikatel stavby postavit dům. Stavebník však neučiní podle rady rozumného stavitele, nýbrž, poněvadž se mu to zdá být namahavé a zdlouhavé, klade raději sám kameny a trámy na sebe bez všeho spojování, odebere se pak do svého nového příbytku a bydlí v něm netuše nebezpečí krátký čas zcela pohodlně. Tu přijde za noci velká vichřice a narazí na viklavé stěny domu, stěny se ihned zřítí a zabijí vlastníka a zároveň stavitele. - Co tedy stavebník přitom získal, že se nechtěl zařídit podle rady rozumného stavitele?!

2) A tak je myslím, téměř zcela stejný případ mezi Tebou a námi slepými a nic nevědoucími lidmi. Ty jsi zřejmě onen Stavitel, jenž jaksi duchovně a hmotně vybudoval svět, celý vesmír a také člověka jakým je a musíš tedy také nejlépe vědět, co prospívá člověku, co má jako rozumná, myslící, o sobě usuzující a sebe sama určující bytost konat a nekonat. A ukazuješ-li nyní slovy a skutky člověku, že jsi neodvolatelně Týž, Kterému děkuje za své bytí a ukazuješ-li mu dále co má činit, aby dosáhl toho, k čemu jsi ho stvořil, pak je tedy slepý a hloupý člověk jen sám vinen, ztrácí-li z nějakých nicotných hmotných důvodů život věčný a dostává za něj smrt. A tak myslím, že každý člověk, jenž byl jednou Tebou Samým poučen a poznal Tebe jako takového, Kterým jsi, nemůže již opomenout, aby se vší láskou a radostí nežil a nejednal co nejpřesněji tak, jak jsi mu přikázal Ty.

3) Mohly by se ovšem u lidského nyní velmi zlého, úplně slepého a nad veškeré meze sobeckého, pyšného a vládychtivého světa postavit následovníku Tvé nauky leckteré překážky a obtíže, neboť zlých lidských duchů je mnohem více nežli dobrých; avšak ví-li někdo, co má v Tvé nauce a co je mu očekávat jejím následováním, pak se tomu mohou vzpírat hory a zuřit proti tomu všechny bouře, přece jim bude možno všem čelit tou nejvytrvalejší odvahou. Neboť brání-li se nezřídka se lví odvahou nepřáteli přepadnutý poutník, aby neztratil tento krátký a beztoho co nejdříve pomíjející život, na jehož ztrátě věru beztoho tak příliš mnoho nezáleží, - proč se potom nebránit s pravou tisícinásobnou lví odvahou proti nepřátelům, kteří hrozí vzít člověku tímto životem putujícímu život věčný?! Já myslím, že v tomto ohledu mám zcela správný názor.

4) Ano, lidé, kteří lpí na tomto marnivém světě, hledají své celé štěstí v blátě této Země a nejsou jako já proniknuti Tvou naukou a nedovedou, nechtějí anebo nemohou poznat a pochopit její životní cenu, ztrácí ovšem při nebezpečích všechnu odvahu a brzy opět klesají zpět do starého bláta; avšak lidé jako je našinec se nedají tak snadno zastrašit.

5) Pravím Tobě, ó, Pane a Mistře: Kdo nemá strach ze smrti těla, pro toho budou císařové a králové těžko dělat zákony! Učiň nyní celou Zemi troskami a já se jistého zániku svého těla nezaleknu; neboť z Tvých slov nyní vím, že má duše s Tvým životním duchem v ní nezahyne! Ať jen přijdou při této důvěře nepřátelé odkudkoli a ať jich přijde sebevíce, mně, Azionovi a Hiramovi věru nenaženou hrůzu; jejich veto (nesvolení) nebude slyšeno a jejich hrozba zůstane nepovšimnuta. - A nyní nám řekni Ty, ó, Pane a Mistře života, mám-li pravdu či ne!“

6) Pravím JÁ: „Máš úplně pravdu a to tím více, že bys se také v čas potřeby takto zachoval, jako také vy všichni v této obci. Protože máme nyní k sobě již důvěru a vzájemně jsme se dobře poznali, záleží Mi tedy jistě velice na tom, abyste při všelikých událostech a pokušeních nekolísali a proto vás musím nyní ještě také s lecčím seznámit. A tak Mne poslyšte!