95. Námitky Roklovy.

1) Praví ROKLUS: „Jak může nějaká inteligentní bytost škodit někomu bez (vlastní) vůle?! Démon musí přece mít vždy aspoň ještě tolik sebecitu a sebevědomí, že ví co chce; ví-li to však, pak je trestný za zlou vůli!15) A dopuštění takových skrytých našeptávání zlých démonů pokojné lidské duši neshledávám také zcela v nejlepším pořádku; jsou-li však již z nějakého skrytého moudrého důvodu dopuštěna, pak přece nemůže mít ubohá duše vinu na, tom, je-li zkažena pány ďábly!

2) Nemají-li však ďáblové inteligenci a proto ještě méně nějakou svobodnou vůli, pak také nemohou duši škodit - a škodí-li jí přece, pak to není nikterak vinna ani duše, která byla poškozena, ani ďábel prostý inteligence a vůle; vina by pak padla pouze na toho, kdo dopustil něco takového! Tak tu soudím zcela svobodně od plic já a nikterak se neostýchám vyslovit toto zde veřejně!

3) Mají-li však ďáblové, jak se říká, dokonce velmi pronikavou inteligenci - jak se lze domnívat z toho, že u nějaké ubohé duše ihned vyčuchají, kde je slabá v hmotné sféře - , pak mají také vůli, aby jí uškodili; v tomto případě zůstává zase duše bez viny a jedině ďáblové a ten, kdo je dopustil, mají tu opět vinu!

4) Dej mi zbraně a ukaž mi nepřítele a já pak již jistě zabráním, aby mně nepřišel tak lehce na tělo! Neznám-li16) však nepřítele, jenž mi může způsobit tu největší škodu, neboť mě může zcela skrytě a neviditelně svádět k nejošklivějším neřestem a k tomu potom musím však také ještě nésti vinu toho i s jejími velmi zlými následky, - ah, pak se poděkuji za takový život!

5) To potom znamená vystavit slabého nahého člověka stádu hladových vlků, hyen, lvů, tygrů a pardálů; dá-li se od nich roztrhat a sežrat, nese pak také ještě vinu a proto musí být k tomu ještě odsouzen soudcem, jelikož se jako úplně bezbranná slabá bytost předně musel dát vléci ozbrojenými nervově silnými dráby ven do pustiny a zadruhé, protože pak byl roztrhán a sežrán divokými šelmami!

6) Jak se líbí tvé nebeské moudrosti například takováto spravedlnost?! Příteli, je-li tomu s démony aneb s ďábly tak a ubohá nešťastná lidská duše zůstává tu jediná nositelkou viny a následků hubících ji ďáblů s inteligencí a vůlí anebo bez nich, - pak není moudrého a v lásce spravedlivého Boha, nýbrž snad je tu jen nějaká kouzelně slepě všemohoucí bytost, tedy jakýsi osud (fatum), který má vždy, podobně jako vznešení Římané největší radost z všelikých zvířecích štvanic a z nejzuřivějších býčích zápasů a proti němuž se může člověk prohřešit jen tehdy, když se sám náležitými prostředky přičiňoval o moudrost.

7) Vpravdě pravím tobě: Mají-li tvá slova nepochybnou skutečnost, pak mají farizeové skoro pravdu! Já jsem však slyšel Pána Samého mluvit o lecčems a mohu, opíraje se o to říci, že jsi se tentokrát, krásný posle nebes Božích, tak trochu blamoval; a zůstávám přitom, že já sám se svou nynější láskou k Pánu úplně na hlavu porazím dříve vyslovený počet farizejských ďáblů!“