187. Bouře.

1) Když se předchozí hukot rychle se blížící bouře stává stále silnější a dunivější a nad mořem a nad celou krajinou se začíná šířit téměř úplná temnota, tu se také bázlivější začínají ubírat do Ouranových stanů a nemají již chuť prodlévat venku u Mne. Také učedníci začínají mezi sebou hlasitě projevovat všelijaké starosti; z padesáti farizeů nezůstal venku ani jediný, když spatřili spadnout před sebou na zem několik jako libra těžkých krup.

2) Ebahl napomíná JARU, aby se s ním odebrala do Ouranova stanu, leč Jarou nelze pohnout s místa a ona praví: „Kdo se může tak silně bát v blízkosti a nejúplnější přítomnosti Páně?! Cožpak taková bouře zmůže více nežli láska, všemohoucnost a věčně nejvyšší moc Páně?“

3) Praví EBAHL: „To daleko ne; ale při padání krup jako libra těžkých, zejména budou-li je mraky ve zcela hustých masách sypat dolů, zmocňuje se člověka přece jen zcela bezděčně malá bázeň! Taková ledová koule jaká právě nyní spadla přede mnou, by člověku mohla zcela snadno hlavu roztříštit!

4) Věřím, že se mě a mé dcerušky ani jedna i při nejhustším padání nedotkne anebo nám neublíží; ale přesto se člověka jakým jsem já, zmocňuje bezděčně starozvyklá bázeň Ale nyní se nicméně nebudu bát; neboť před svou Jarou se přece nesmím nechat zahanbit!“

5) Nyní začínají padat kroupy již trochu hustěji. Kroupy dvakrát větší nežli pěst dopadají s velkou prudkostí k zemi, moře začíná přihánět vlny vysoké jako domy, blesk stihá blesk a s hustým krupobitím se začíná v proudech řítit dolů déšť.

6) Tu se dá Hebram a Risa i s třiceti mladíky též na útěk a zachraňují se pod stoly; avšak Suetal, Ribar a Bael, první z dvanácti někdejších zločinců zůstávají a Moji učedníci až na Jidáše Iškariota zůstávají též. Římští vojáci hledají ochranu v domě a v rybářských chatrčích markových a pod skalami

7) Kolem Mne v nejbližší blízkosti jsou pak Cyrenius, Kornelius, Faustus, Julius, Filopold, Ebahl s Jarou, Rafael s Josoem, pak jedenáct učedníků, starý Marek se svými dvěma syny a také Mathael s Ouranem, Rob,. Boz, Michna a Zahr.

8) Avšak Helena, nyní žena Mathaelova, prchla rovněž se ženou a dcerami Hermeovými do stanů, Herme však zůstal též u Mne.

9) Jak jsme však také stáli zcela volně na břehu mořském, nebyl nikdo sebe hustěji padajícím krupobitím anebo lijavcem dotčen; také místo kde stáli zůstalo úplně suché. Blesky bily před námi a za námi do země a svým silným rachotem neobtěžovaly nic jiného nežli většinou jen naše uši. Nyní začala však také vichřice se vší prudkostí zpracovávat moře a ihned se valily vlny jako malé hory a poskytovaly lidským očím velmi strašný pohled.

10) Tu praví MAREK: „Pane! jsem přece nyní již starý muž a viděl jsem a zažil jsem bouře v Kalábrii a Sicílii; avšak takovéto pravé noemovské bouře jsem ještě nezažil! Pane, toto krupobití zpustoší krajinu na několik let! A strašné vodní proudy odplaví všechnu dobrou půdu do moře! To bude pro chudé lidi pěkné hospodářství! A toto dějství nejen nepřestává, nýbrž bouří stále prudčeji a hustěji! Ti tamto pod stoly se utopí, nevstanou-li. Stoly jim beztoho již málo prospívají, ježto jsou již mnohonásobně rozbity! - Pane, jak dlouho ještě tato bouře potrvá ?“

11) Pravím JÁ: „Ještě ani zcela řádně nezačala a ty chceš, aby již skončila?! Teprve až bude bít kolem, ucítíš její prudkost! Ostatně o tuto bouři se vůbec nestarej! Kdyby jí nebylo třeba, musela by na jediný Můj pokyn ustat; ale nyní je jí k udržení Země právě tak třeba, jako jsou tobě nutné oči k vidění. Proto ji necháme nyní úplně vyzuřit !

12) Na druhé straně musíme však. známým přátelům nimbu dáti také pocítit něco z pravého nimbu, který jim u Mne chyběl! Pohled, jak pokradmu vykukují z otvorů stanů a nechápou, že my venku můžeme s tak klidnou myslí snášet bouři! Leč vyjít ven nemají nicméně odvahu; ó, jak nepatrná je ještě jejich víra!“

13) Praví MAREK: „Už je vše v pořádku; ale z čeho budou chudí lidé živi? Zajisté vidíš, že krupobití, kterému nechce být konce, všechno dočista utluče a vodní přívaly odnesou všechnu půdu do moře! A tisíce lidí a domácích zvířat bude nyní pobito a co vyvázne životem bude pak vydáno na pospas zřejmé smrti hladem! To je tedy přece jen trochu příliš kruté a příliš těžce trestající navštívení přespříliš silnou metlou!“