2. O zjevování vyšších bytostí.

1) (JULIUS:) „Rovněž jsou nám Římanům dosti známá dějepisná podání, že například Sokrates, Plato, Aristides a ještě mnoho jiných mudrců měli stále u sebe jakéhosi genia, který je poučoval a podle způsobilosti jejich srdce jim vždy uděloval moudré poučky a v čas potřeby i jistou radu; a kdo z nich nenásledoval tuto radu, ten také mohl očekávat jistě zlé toho následky.

2) Nuže, víme-li toto dílem z dějin a dílem z nejvýš vlastní zkušenosti, pak se přece nemůže zdát zjev, s jakým jste se, zde setkali, tak zcela nemístný. Zkrátka, z rozmanitých podání a ze zkušenosti přítomnosti víme, že vyšší bytosti přicházejí a to ne tak zřídka, jak se mnozí domnívají, k nám lidem, rozmanitým způsobem se nám oznamují a hned o tom a hned o onom nám podávají nějakou zprávu; je-li však tomu tak, pak náš anděl jistě není nějaký tak zcela neobyčejný zjev, za který bychom ho považovali v prvém okamžiku!

3) Že však takový dokonalý duch má pro náš rozum nepochopitelnou sílu a může tudíž také konat pro nás velmi vzácné divy, v tom neshledávám nic zvláštního.

4) Jednou jsem měl příležitost vidět lidi ze zadního Egypta a pomocí tlumočníka s nimi mluvit. Byli zcela nazí a nepokrývali ani své přirození. Nás Římany považovali za vyšší nebeské bytosti a v nejvyšší míře se divili velkým a přenádherným budovám Říma, krásným rouchům a naší skvoucí nádheře; vše, co viděli lidskýma rukama uděláno, měli za díla bohů, za které nás považovali a tázali se mne, zda také. stále vládneme nad Sluncem a hvězdami, jakož i Měsícem a vše to řídíme podle své libosti anebo zda jsou pro to ještě jiní bohové.

5) My jsme je ovšem poučovali a nežli se rok s rokem sešel, věděli již zcela dobře, že i my jsme jenom lidé a naučili se od nás velmi mnohým věcem, nakonec se (také) odívali a měli velkou radost z toho, že se sami naučili dělat látky na oděv a zhotovovat z nich všeliké oděvy jak mužské tak i ženské. Po několika málo letech se vrátili do své vlasti vyzbrojeni všemi možnými znalostmi a zřídili tam jistě školy a tak přinesli do své přirozené divokosti trochu světla.

6) Nuže, vidíme-li tu v naší ještě velmi velké duchovní nevzdělanosti působit dokonalého ducha, musíme se ovšem ve vysoké míře podivovat, jak je něco takového možné; ale až bude náš duch rovněž tak dokonalý, pak budeme jistě také i my s to konat něco vyššího a nebudeme se pak jistě tak jako teď divit, jestliže nějaký duch rozloží známou nám silou kámen v jeho praprvky.

7) Že však v naší duchovní části jsme schopni neustálého zdokonalování, to nám dokazují tisíce příkladů; a u tohoto stolu sedí lidé, kteří jsou již asi dosti blízcí tomuto andělu a jeden dokonce již asi velmi značně předstihuje tohoto anděla, jak jste to také předtím slyšeli od lékaře z Nazaretu.

8) Pusťte se tedy od nynějška hlavně do možného největšího výcviku vašeho ducha a potom budete moci také rozložit nejen nějaký kámen, nýbrž celou horu v praprvky!“

9) Poté se Julius obrátil k andělovi a pravil: „A ty Rafaeli řekni zda jsem tu nyní vyslovil v mé poněkud rozvláčné řeči i jen jedno falešné anebo nepravdivé slovo!?“